Hangzhou  2010

Tak jsem znovu tady, v Číně. Myslela jsem si, že se tady už nikdy jako student nedostanu, ale bylo mi dopřáno a jsem opravdu tady. Takže vítejte v mém blogu číslo 2.

4.9. -6.9.

No já už jsem vlastně na cesty vyrazila 3. Protože jsem jela 4. v pátek ráno z Prahy busem Student Agency do Mnichova už ráno v 7:30, musela jsem do Prahy dorazit už ve čtvrtek.

Mamka jela se mnou až do Suchdolu, kde jsme se rozloučily.

V pátek ráno jsme vstali o půl šesté a vyrazili tak, abychom na sedmou byli na Florenci. Brzy přijel autobus, rozloučili jsme se s Lukášem a já jsem nastoupila. A tak začalo mé putování do Číny společně s Tomášem, studentem z ČVUT. Cesta vůbec neubíhala, hned před Benešovem jsme uvízli v zácpě, díky které jsme nabrali hodinové zpoždění. V Mnichově jsme sice měli rezervu, která se začala úspěšně zkracovat. Bus musel zastavit v Rozvadově na benzínce, což nás docela naštvalo, nicméně jsme do Mnichova dorazili včas. Zde jsem prožila první šok s mým batohem. Tomáš nasadil tempo a já jsem fakt nemohla. Terminál číslo 2 musel být samozřejmě na druhém konci letiště. Naprosto vyčerpaná jsem přišla k check-inu, kde vše proběhlo hladce. Ani jsme se nenadáli a už jsem seděli v letadle. Letadlo bylo pro více než 300 lidí. Přivítaly nás krásně upravené letušky ze Spojených arabských emirátů. Letadlo bylo luxusní, ale ten pravý luxus teprve začal. Na každém sedadlo byl monitor, kde se běžně ukazuje trasa letu, ale pozor na této obrazovce bylo další menu. Výběr filmů /novinky, filmový klub, komedie, drama, akční…/, hudby /což bylo něco pro mě, hrála jsem si na DJ celou cestu/, dále vyprávěné o Emirátech a jejich letecké společnosti. Člověk se prostě nenudil celou cestu. To není vše, co se týká občerstvení, byla jsem velice spokojená. Jen jsem se modlila, ať mi není zle a můžu vše sníst a vypít. Během cesty jsem několikrát neměla ještě dopito a už mi nabízeli další pití. Prostě jsem si ten let opravdu užila. Emiráty mají u mě jedničku. Už teď se těším na zpáteční let.

Zapomněla jsem dodat, že jídelníček se skládal z předkrmu, hlavního jídla (na výběr 3), dezertu a nápoje.

6.9.

O půl čtvrté odpoledne jsme dosedli na zem v Šanghaji. Vše proběhlo (na Čínu) rychle. Číňané nás přivítali s rouškami na obličeji, ale teploty neměřili nikomu. Jakmile mě spatřili první Číňané s mým obrovským batohem, tak si neodpustili poznámky, že jsem fakt drsná. Snažila jsem se tak tvářit, ale ve skutečnosti jsem měla co dělat, abych s tím batohem nepadla. Vzala jsem si vozík, jinak bych opravdu neušla už ani krok. Měli jsme takové štěstí, že nám hned o půl páté jel autobus do Hangzhou. Byli jsme nesmírně vyčerpaní, usínala jsem a probouzela se a nevěděla, kde jsem. Do reality mě hned vrátilo tradiční troubení řidičů a řvaní do telefonu. Pří každém „wej“(haló, prosím) jsem sebou škubla. Nechyběli ani melouchy řidičů autobusů. Na výchozí stanici naberou určitý počet cestujících, který musí dojet do cíle. Jenže po cestě nabírají uprostřed dálnice další lidi, které vysadí před sjezdem z dálnice, nejlépe u mýtné brány. Takže jsem se konečně dočkala. Jsem v Číně.

Do Hangzhou jsme dorazili v osm hodin večer na Wu lin men, jedna z nejrušnějších ulic Hangzhou. Vlhko a horko ještě večer mi opět připomnělo, že jsem zase v Číně. Taxíky jezdili přeplněné a my už jsme začali nervózně přešlapovat. Konečně se objevil jeden prázdný, takže jsme mu rychle naznačili, že teď je řada na nás. V tom se přivalila Číňanka a už se cpala do taxíku, takže jsem ji řekla, kam se cpe a taxík byl náš. Po delším vysvětlování, kdy byl taxikář mimo jsme se konečně dohrabali k cíli. Nakonec se z taxikáře vyklubal vtipný chlap, když bral můj batoh. Málem s ním spadl, načež řekl, že jsem fakt drsná. V hostelu šlo všechno hladce a za několik minut naprosto vyčerpaní jsme padli do postele. Pravda, pokoj byl poněkud zatuchlý a s housenkami, které při zabíjení křupaly, ale neměli jsme kde bydlet, proto jsem zapomněla na puch a zvířata a spala až do rána.

7.9. – 11.9.

Ráno jsme vstávali brzy. Jeli jsme do školy a hned v autobuse mě přivítal další čínsky znak. Chudák holka strašně zvracela, že to bylo všude. Po cestě jsme naštěstí museli přesednout, tak se mi hned ulevilo. Navštívili jsme KFC a pokračovali dál do školy. Tady jsme se setkali se dvěma Čechy-kluci z ČVUT, Petr a Dalibor, kteří tady budou do prosince a jejich kamarádka Míša, která tu s nimi měsíc cestovala. Společně jsme zašli na oběd a poté začal náš maratón ohledně hledání bytu. Zkrátím to. Za tři dny jsme prošli pár bytů, všechny cesty jsme absolvovali společně jako pětičlenná skupinka. Jeden se nám moc líbil, ale byl tady problém s délkou našeho pobytu. On i kdyby problém nebyl, tak Číňané ho vymyslí. Ještě jsem neměla tu možnost vyzkoušet si jednat s Číňany, teď jsem toho ale měla plné zuby. Jsou hrozně pomalý, neustále se na něco vymlouvají, neřeknou pravdu, aby neztratili tvář, prostě pořád nějaký problém. Mezi agenty se našli i fajn lidi, kteří nám opravdu pomohli a nesnažili se s námi vydrbat.

Byt jsem nakonec našli, pěkný mezonet v klidné čínské čtvrti. Je pro nás dvě příliš velký, ale máme tu přátelé v podobě švábů. Začínám si v bytě pomalu zvykat. Myslím, že si tady s Lenkou (studentka od z UP v Olomouci) určitě vytvoříme domácí prostředí.

Zjistila jsem, že v podstatě ani nemám o čem psát. Mrzí mě, že jsem nepsala blog při první návštěvě Číny. Už se ničemu nedivím, vše mi přijde tak nějak normální. Dokonce jsem potkala již stejné lidi. Ve škole si na mě učitelé dokonce vzpomněli, což mě velice potěšilo. V opravně kol jsem potkala stejného opraváře, když jsem se byla ptát na koleji, kde jsem před dvěma lety bydlela a vrátný mě přivítal jako bych se zrovna vrátila ze školy a byla pryč pouhé dvě hodiny. Mám to tu prostě ráda a užívám si každé chvilky, protože vím, že tentokrát je to studijně opravdu naposled.

14.9. nám začala škola, naštěstí už vím, co od jakého předmětu očekávat, takže v tomto ohledu se u mě také nic nemění. Na gramatiku máme učitelku, která mě už jednou chvíli měla a byla jsem s ní spokojená. Zaujala mě učitelka na čtení. Je jí 66 let a je strašně vitální a vtipná. Učitelky na konverzaci a psaní jsou také fajn. Zatím mám za sebou týden školy. Jedeme docela rychle, což mi vyhovuje. Učitelé nám neustále připomínají, ať dáváme na sebe pozor, upozorňují nás na věci, které by se měli říkat dětem na základní škole, ale jim to ani nepřijde. Dostali nařízení shora, aby nás poučili, tak poučují.

Školu mám tedy od pondělí do pátku, 12 hodin týdně (jedna vyučovací hodina je 90 minut). Do školy to mám na kole zhruba deset minut. Když jedu na osm, tak je všude zácpa. Člověk musí dávat opravdu pozor i na kole. Řídím tady kolo se stejnou opatrností jako u nás auto. Pokud se jednou zastavíš a zaváháš, tak už křižovatku nepřejedeš. Pravidlo číslo jedna, pravidlo číslo dvě-nečekej na zelenou, ale jezdi tehdy, když jedou všichni.

Po škole dělám většinou úkoly nebo si opakuji staré znaky. Objevili jsme dobrou stránku. www.youku.com, tak se dívám na různé filmy z celého světa. Většinou jsou v původním jazyce s čínskými titulky.

V sobotu 19. jsme jeli (všech pět) do Šanghaje. Měli jsme v plánu výlet lodí až k ústí Dlouhé řeky. Po cestě jsme měli vidět největší přístav na světě, který se právě dostavuje a bude se nadále rozšiřovat, dále jsme se chtěli podívat do ekonomické zóny v Šanghaji-Pchu-tchung, projít se po Bundu (Waj-tchan), což je nábřeží, odkud jde krásně vidět Pchu-tchung. Ale ještě předtím než jsme vše navštívili, tak jsme museli vyjet z Chang-čou.

Vyrazili jsme v sobotu v osm hodin ráno od čtvrti Nové století, kde bydlí Tomáš. Autobusem cesta trvá necelou hodinu. Bus byl samozřejmě plný, ale v půlce cesty se našlo místo i pro mě, tak jsem si sedla. Východní nádraží se od mé poslední návštěvy nijak nezměnilo. Opět se do čekací haly vstupovalo přes rentgen, kde se musí položit zavazadlo. Podezřeli byli vybráni z fronty lidí a museli ukázat své zavazadlo. Všude bylo plno „nádražáků“ (tak nazývám lidi z vesnice, mají tmavší pleť, protože pořád pracují na slunci a hodně cestují vlakem s jutovými pytli, ve kterých mají bůhví co) a ostatních lidí, kteří čekali na různé vlaky. Někteří si krátili chvíli hraním karet, jiní spali, jiní jedli slunečnicové semínka a plivali je kolem sebe, jiní zase jedli nudlovou polévku, která se jen zalije horkou vodou. S Tomášem jsme prošli čekací halu a pozorovali lidi a hledali vhodné objekty k focení. Kupodivu měl vlak asi dvacet minut zpoždění, což mě překvapilo, protože zpoždění v Číně není obvyklé. Konečně vyhlásili náš vlak. Nicméně i bez vyhlášení lidé stáli ve frontě již dobrou půl hodinu předem. Nechali jsme projít celý dav a teprve potom jsme šli my. Měli jsme koupené jízdenky, tak kam spěchat, že? Ve vlaku jsme seděli pohromadě. Já jsem vychytala nejlepší místo ve tvrdém sezení, což je místo u okýnka. Je to asi takto. V Číně se kupují jízdenky předem. Není moc časté, že by člověk přišel na nádraží pět minut před odjezdem vlaku, koupil si jízdenku a jel. Většinou se kupují jízdenky několik dní předem, obdobně jako v Rusku. Můžete si vybrat z tvrdého a měkkého sezení nebo spaní. Tvrdé sezení spočívá v tom, že vedle sebe sedí tři lidi a naproti také tři lidi. Měkké v tom, že vedle sebe sedí dva lidi a naproti také. Žádné ovládací křesla, ani nic podobného měkké sezení nemá. Taktéž tvrdé a měkké ležení. Tři lehátka nad sebou-tvrdé, dvě nad sebou-měkké.

Protože vlaky typu T jezdí do Šanghaje jen 1:40minut (25 RMB) není třeba kupovat žádný komfort. Kdyby záleželo na mě, tak klidně můžu jet na stání. To je totiž další typ jízdenky-nemít sedadlo a jet „na stojáka“.

Cesta byla příjemná. Ona je příjemná vždycky, když člověk nemusí jet delší dobu (má nejdelší jízda ve tvrdém sezení trvala 27 hodin, po 27 hodinách jsem byla naprosto vygumovaná, nicméně bych do toho šla znovu). Do Šanghaje jsme dorazili se zpožděním. Hned jsme metrem jeli na Náměstí lidu (Žen-min kuang-čchang), kde se nacházel náš hostel. Byl v nějaké smradlavé uličce, což mi až tak nevadilo. Vzali jsme pokoj pro šest lidí. Pokoj byl bez oken, klimatizace, záchod s koupelnou hnus. No, na jednu noc dobré, ale víc bych tam nevydržela. Z hostelu jsme šli po hlavní třídě Nan-ťing lu až k nábřeží Bund. Tady se také nic nezměnilo. Spousta lidí, plno reklam, atrakcí. Bohužel u Budnu se to změnilo. Zmizel odtamtud sexshop (slibovala jsem ho klukům a on tam nebyl), celé nábřeží je rozkopané, staví se tam tunel. Tím pádem bylo i po vyhlídce na ekonomickou zónu Pchu-tchung. Vydali jsme se tedy do přístavu hledat loď k Dlouhé řece. Cesta byla odporná, všude se kopalo, tím pádem bylo všude plno prachu. Naštěstí jsme přístav poměrně brzy našli. Zde se objevil další problém. Dnes už žádná loď k ústí řeky nejela. Propásli jsme ji o hodinu. Další jela až druhý den a to už jsme nestíhali. Rozhodli jsme se jet jenom na hodinovou plavbu po řece Chuang-pchu, která protéká Šanghají. Samozřejmě jsme odmítali dát 100 RMB a snažili se to usmlouvat aspoň na 80 RMB. Dokonce nám zavolali i vedoucí společnosti a tam tedy svolila na 80. Na lodi pro zhruba 800 lidí bylo pouze 30 lidí, ale to mi vyhlídku přece nezkazilo. Na výlet k Dlouhé řece pojedeme jindy. Chci vidět ten gigantický přístav.

Po projížďce jsme se přepravili jinou lodí na druhý břeh. Loď tentokrát stála 0,5 RMB, což je opravdu lidová cena. Šli jsme k mrakodrapu Ťin-mao, který je ještě větší než televizní věž Perla Orientu. Na Perle jsem už byla, proto jsem si nechala ujít vyhlídku z 88 patrového mrakodrapu. Mezitím jsme se šli s Tomášem najíst. Po setmění jsme se šli projít po druhém nábřeží, odkud sice není pěkný výhled na svítící mrakodrapy, ale zato je tu větší klid a jde vidět na starou Šanghaj. Byli jsme už tak dost utahaní, proto jsme to rozpustili.
V pokoji jménem vězeňská cela jsem samozřejmě celou noc nespala. Chvíli nechutné vedro, chvíli zima od větráku, do toho jsem nachlazená. Takže jsem se modlila, až už je ráno. Jenže to jsem poznala podle budíku, protože v pokoji bez okna je pořád noc.

Tak nějak jsme byli všichni bez nálady, proto jsem moc nechodili. Prošli jsme starou čtvrtí k zahradě I-juan. Ve staré čtvrti jsem si zase uvědomila proč mám ráda Čínu. Ten kontrast mám moc ráda. Mrakodrap a obydlí bez sociálního zařízení. Lidé se v těchto uličkách živí tím, že vaří jídlo pro druhé, něco opravují nebo jen tak sedí a třeba se nějaká práce objeví a když ne, tak aspoň žijeme, to stačí. O pár kroků dále stojí několikaposchoďový mrakodrap, ve kterém zaměstnanci nepřemýšlí o tom, kolik si vydělají zítra peněz. Bohužel tyto staré uličky časem budou muset ustoupit rozsáhlé zástavbě věžáků.

Když jsme se vymotali z nenápadných uliček a došli až k zahradě, najednou se na nás vyhrnulo velké množství pouličních prodavačů (dokonce i mini sexshopy, když jsem to chtěla fotit, pán mi to zakázal, nejspíš měl strach). Bylo tu moc lidí, takže mě ani nelákalo něco kupovat a v podstatě jsem ani nic nepotřebovala. Po chvíli jsme odsud odešli a pomalu se vydali na vlak. Po cestě jsme se ještě najedli. Většina naši osádky preferuje fast foody ve stylu KFC, Mc´Donald atd. Já jsem v Číně a chci jíst čínsky. Koneckonců osmažená zelenina s nudlemi a rýží mi ublíží mnohem méně než mastný hamburger udělaný bůhví z čeho. Nemám to prostě ráda.

Riskli jsme to a chtěli si koupit jízdenku těsně před odjezdem, už předem jsem věděla, že je to nemožné, každopádně jsme to zkusili. Měli ještě jízdenky na stání, ale vzali jsme raději jízdenku o hodinu později na sezení. Čekání jsme si zkrátili opětovným pozorováním a focením lidí. Jeden Číňan byl nadšený z toho, že ho Tomáš fotí natolik, že k němu přišel, vyfotil se s ním ještě jednou a podal mu ruku na seznámení. Další Číňan začal po mě a Tomášovi řvát, ale byl natolik plachý, že řval z velké dálky, že jsem si nebyla moc jistá, jestli je to na nás. Brzy nás do vlaku pustili, protože vyjížděl ze Šanghaje, normálně nás z čekací místnosti pustí na peron až poté, kdy vlak dojede do stanice.

Ve vlaku jsem vyčenžovala z jedním Číňanem místo, protože jsem chtěla sedět s ostatními. Při cestě nechyběly tradiční přehlídky čínského zboží. Tentokrát přišel zaměstnanec čínských drah se zlatými cedulkami s předsedou Maem. Za jednu chtěl 10 RMB. Nikdo ho neposlouchal, akorát my jsme z něho měli srandu. Když jsme mu řekli, že mu za cedulku dáme maximálně 2 RMB, tak jsme probudili celý vagón. Zaměstnance to poněkud pohoršilo a šel vyprávět dalším cestujícím, že jsme z Ruska nebo Ameriky a že jsme chtěli koupit předsedu jen za 2. Do Chang-čou zbývalo ještě patnáct minut cesty, ale Číňané se klasicky začali balit a pomalu vystupovat, nechybělo ani nezbytné slovo „brzy dorazíme“, které často říkají třeba dvě hodiny před cílovou stanicí. Mně to přijde vtipné.

Ještě nám zbývala hodinová cesta busem do bytu a první větší výlet jsme měli za sebou.

1.-10.10.

Tento rok se v Číně slavil velký svátek. Je tomu 60 let od vítězství v občanské válce nad Čínskou republikou. Proto i letos bylo výjimečně dlouhé volno, takže jsme určitě museli někam vyrazit. Rozhodli jsme se jet do S´-čchuanu do hlavního města Čcheng-tu, Le-šanu, kde se nachází největší Buddha v Číně, E-mej šan, jedna ze čtyř buddhistických hor, dále jsme jeli do Čchong-čchingu, odkud jsme vyrazili na tří denní výlet po Dlouhé řece. Naše cesta končila ve Wuhanu.

Naše plány začali již 14 dnů dopředu, kdy Tomáš vytvořil plán cesty, my jsme ho schválili a už nás v podstatě čekal „jen“ nákup lístků. V Číně je to velice těžké koupit lístky, protože je většinou mají jen pár dnů před odjezdem s tím, že když přijdete, tak už je víc než půlka vyprodaná. Nevím, jak to je možné, ale napadá mě jedna odpověď. To je přece Čína. Lístky jsme nakonec koupili, sice ne na 31., ale na 1. tvrdé spaní. Pro mě to byl svátek, protože tvrdým spaním jsem jela jen jednou. Kluci to měli tak trochu za trest. Nicméně nakonec se z tvrdého spaní vyklubal pěkný luxus, naši sousedé na lůžku byl slušný pár, po cestě se vagon postupně vyprázdnil, takže ke konci jízdy jsme už byli všichni jedna velká rodina. Já jsem se ve vlaku hezky převlékla do pyžama, což vzbudilo trošku rozruch, ale řekněte sami, přece nepocestuji 33 hodin v kalhotách. Cesta ubíhala docela rychle, povídali jsme si, poslouchali hudbu, dívali se z okna nebo spali. Ve vlaku jezdili pořád s jídlem, takže jsme se dokonce jednou odvážili koupit si oběd, mně teda docela chutnal. Vlak měl dorazit do Čcheng-tu ráno v pět, měl hodinu zpoždění, ale ráno nás ve vlaku vzbudili již o hodinu dřív, takže jsem výstup z vlaku opravdu nezaspali.

Město bylo ráno vylidněné. Dokonce jsem si říkala, že to snad není ani možné. Na rozdíl od Chang-čou zde bylo plno odpadků a docela to tu páchlo. U nádraží nám chvíli trvalo než jsme našli bus do hostelu, ale nakonec se nám to podařilo a za chvíli už jsme kráčeli temnou ulicí do hostelu. V hostelu nás nezklamali, pokoje byly volné až ve dvanáct, ale poskytli nám místnost, kde jsme si mohli nechat batohy a odskočit si. Takže jsem se ráno v sedm zase ocitli na ulici, ruch stále nepřibýval a mně se začalo v tomto městě líbit. Po snídani jsme hned vyrazili na pandy. Samozřejmě, že to nebylo hned. Než jsme našli správný bus a než jsme tam vůbec dojeli, bylo dvanáct hodin. U vchodu do pandí zahrady jsem si zase uvědomila, že jsem v Číně. Bylo tu neskutečně moc lidí. Všichni se cpali, ať uvidí pandu. Já jsem už na začátku uzavřela sázky, že tam přece žádné pandy nejsou. Že tam zase bude jedna z čínských atrakcí. Bloudili jsme po zahradě, až jsme dorazili k frontě a ejhle, byl tam panďak, neskutečně špinavý od bláta a chudák jen tak ležel a všichni jsme si ho fotili. O něco později jsme narazili na další pandy. Ten dav lidí nám to ale neskutečně zkazil. Když jsme si chtěli pandu vyfotit, museli jsme se protlačit davem s tím, že ty fotky stejně za nic nestojí. Pokusila jsem se jen tak chvíli stát a dívat se na pandu a užít si to. Ne, nešlo to, hned mě vytěsnil nějaký člověk. Zahradu jsme brzy opustili, kdyby tam nebylo tolik lidí, tak si to určitě užijeme mnohem více. Ale já jsem ráda, že jsem konečně viděla pandu na živo.

Protože se docela hodně rozpršelo, nemělo cenu se nadále zdržovat a proto jsme rovnou vyrazili zpět do centra na oběd. Zapadli jsme tam, kde se nám to zhruba pozdávalo, na to, že jsme v S´-čchuanu, který je proslulý svou pálivou kuchyní, jídlo nebylo vůbec špatné. Po obědě jsme se šli konečně do hostelu ubytovat. Už nás naháněli po telefonu, kde jsme. Asi měli výčitky, že nás ráno nechali na dlažbě.

Tomáš měl dnes, 3.10., narozeniny, popřáli jsme mu a on nás na oplátku pozval do čajovny na čaj. Lepší nápad ani nemohl být, kam jinam v Číně zapadnout, když prší, než do čajovny. V čajovně měli plno, ale i pro nás se našel stoleček. Číňané si tu spokojeně popíjeli čajík a mastili ma-ťiang /obdoba domina/, co jim chybělo? Vůbec nic. Já jsem si objednala chryzantémový čaj a byl dobrý. Můžeš tu sedět a do nekonečna pít čaj, vždycky si ho doliješ horkou vodou a popíjíš dál než ztratí chuť. Takže si myslím, že jsme docela příjemně strávili odpoledne, ale den ještě nekončil.

Protože v Čcheng-tu studuje Lenčin spolužák, kterého mimochodem znám z vítkovského gymplu, proto jsme si s ním dali sraz na Lidovém náměstí. Opravdu lilo jako z konve. Už zdálky nás vítal předseda svou zvednutou rukou, před předsedou se tísnilo tak sedm vojáků, kteří hlídali náměstí, stáli pod jedním velkým deštníkem. Byl to zajímavý pohled, nás bylo pět a měli jsme dva deštníky a přešlapovali jsme tam stejně nervózně jako oni, protože David pořád nechodil. Nakonec se objevil i s francouzskou spolužačkou. Šli jsme společně na večeři, která se teda vůbec nevydařila, například vajíčko s tofu a pálivý hrnec dávám do fotek. Zatím se mi tady nestalo, že by mi něco vyloženě nechutnalo nebo se to nedalo jíst, ale tentokrát to bylo fakt hrozné. Takže večeře nám moc nevyšla, ale nenechali jsme se odradit a ještě chvíli poseděli. Bohužel jsme museli jít brzy spát, protože jsme ráno museli vstávat. Čekal nás výlet na Le-šanského Buddhu.

Do Le-šanu jsme jeli busem. Cesta trvala přes dvě hodiny, což člověka docela unaví. Takže v Le-šanu jsme se vypotáceli z busu a nasedli do dalšího a jeli ke vstupní bráně na Buddhu. Protože byl řidič blbec, nechal vystoupit Lenku, Tomáše a Peťu a mě s Daliborem nechal jet dál, mohla jsem na něho řvát jak jsem chtěla, ale on jel a že nás vyhodí na další zastávce. Hm, dobrý no, tak jsme to došli. Kluci zahráli fintu se studentskými průkazy a měli jsme to za půlku. Areál jsme docela rychle proletěli, jen abychom už mohli spatřit toho 66 metrového Buddhu, jaké ovšem přišlo vzápětí zklamání. Viděli jsme sotva hlavu. Všude, ale fakt všude se tísnili Číňané, byla tam neskutečná fronta a my jsme nechápali na co. Když jsme tu frontu úspěšně obkroužili, zkusili jsme se vyfotit s buddhovou hlavou a šli zjistit na co je to fronta. Tak prý na Buddhu a stálo se tam něco kolem dvou hodin. Pěkně děkuji, ale stačí mi hlava. Pomalu jsme se rozloučili s tím, že ještě někdy v životě uvidíme celého Buddhu. A tak jsme začali sestupovat dolů k východu, ale zničehonic se na nás usmál vchod, o kterém jsme ještě nevěděli, kam vede. Byl tam strážník, který nás nechtěl nikam pustit, a právě proto nás to tam lákalo. Řekli jsme, že se hned vrátíme, tak nás pustil. Pořád jsme šli po schodech dolů a naproti chodili lidé nahoru, nikdo nešel dolů, což bylo ještě podezřelejší. Nesmírně pálilo slunko, říkala jsem si, že než abych stála někde u skály a čekala na zbytek, tak půjdu s nimi dolů. Lenka to vzdala, Peťa se po chvíli vrátil, tak jsme šli jen my tři. Já jsem pořád netušila kam jdeme, ale postupně mi to začalo docházet, tak jsem nasadila tempo, ať jsem tam první. Za chvíli jsme se já, Tomáš a Dalibor ocitli přímo u buddhových nohou. Tak přece jenom to vyšlo o to větší radost jsme měli, že to bylo podfukem. Vyfotili jsme se u celého Buddhy a měli velkou radost, že se nám to podařilo. Cesta zpět byla opravdu náročná, ale kromě sluníčka do zad mě ještě hřál pocit, že jsme takovou dobrou fintou viděli celého Buddhu.

Pomalu jsme zabíjeli čas a ještě si prošli areál a pak se vrátili do města. Rozdělili jsme se, kluci se vrátili do Čcheng-tu a my s Lenkou jsme šly na nákupy. Koupily jsme trička za deset, ale kvůli tomu přijely do Čcheng-tu pozdě. Autobusy, kterými jsme se měli vrátit byly už vyprodané. V osm nám v Čcheng-tu začínala opera a my jsme se začaly vážně obávat, že to nemůžeme stihnout. Ale pozor, to bychom nesměly být v Číně. Do Čcheng-tu jsme dojely o půl osmé, rychle jsme vyletěly z busu a šly hledat taxík. Postávali tam motorkáři, který sloužli jako taxík. Jen tak ze srandy jsem se jednoho zeptala, za kolik nás hodí do hostelu. Nakonec jsem to usmlouvala a už jsme fičeli ve třech na fichtlu. Trošku jsme se obávaly, když řidič jel v klidu v protisměru. Ale záchvat smíchu nám brzo zahnal strach a po cestě jsme se náramně bavily. Myslím, že si lidé okolo mysleli, že jsme opilé nebo zhulené. Volaly jsme klukům, ať nás čekají před hostelem a vidí jakým parádním dopravním prostředkem přijedeme. V pohodě jsme vše stihly, řidič s mikrobusem u hostelu na nás počkal a samozřejmě jsme operu všichni stihli a ještě deset minut čekali než představení začne.

Za chvíli nás přivítala paní v tradičních čínských šatech-čchi-pchao https://image.baidu.com/i?tn=baiduimage&ct=201326592&lm=-1&cl=2&word=qipao Představení začalo klasickou operou, to mě moc nebavilo, dále byl na programu pan, který hrál na er-chu , což bylo nádherné. https://image.baidu.com/i?ct=503316480&z=0&tn=baiduimagedetail&word=%B6%FE%BA%FA&in=30606&cl=2&cm=1&sc=0&lm=-1&pn=4&rn=1&di=20432609&ln=2000&fr=.

Opera se nám líbila. Hned po skončení nás čekal boss, který  nás opět dovezl zpět do hostelu. Ráno jsme museli zase brzy vstávat, abychom stihli šílený vlak do Emei. Byl to ten nejstarší typ vlaků, který jezdí v Číně. Místo klimatizace tam byly puštěné větráky. Lidé tam hulili a všude byl hnusný bordel, to nás ještě průvodčí poslala do úplně jiného vagónu, takže klasicky nastal problém s místy. Já jsem tam hned vyhodila dva Číňany z „našeho“ místa, když jsme po určitě době přišli na to, že to sice jsou naše místa, ale v úplně jiném vagóně, ale neřešili jsme to. Za tři hodiny jsme úspěšně dojeli do Emei, cesta nás natolik odradila, že jsme skoro už neměli ani chuť na hory. Po cestě busem přes město jsme konečně dorazili ke vstupu na hory, když nám oznámili, že to stejně nestihneme vyjet nahoru, ubytovat se a ráno sjet dolů tak, abychom stihli odjet do Čchung-čchingu. Zkoušeli jsme několik variant, abychom mohli vyjet až na nejvyšší horu, ale opravdu to nevycházelo. Jediné řešení bylo najít rychle hostel a rychle vyjet aspoň na nějakou část hor a stihnout to projít. Hostel jsme našli, ale jen se třemi postelemi, nás bylo pět. Paní měla geniální nápad. Můžeme přece smrsknout postele dohromady a vyspat se. Kluci si losli, kdo bude spát mezi kým. Já jsem si na začátku prosadila, že chci spát u zdi, protože jsem na to zvyklá. Místo vedle mě vyhrál Dalibor, vedle něho Lenka, pak Peťa a Tomáš na kraji. No noc to byla na nic, pořád jsem se tlačila na zeď, jen abych se náhodou někoho nedotklaJ

Ráno jsme vyrazili do Čchong-čchingu. Doteď nemůžeme zapomenout na řidiče busu, to byl tak neskutečný blbec. Na dálnici předjížděl stylem, brzda, neutrál, plyn, takže místo dvou hodin jsme jeli tři. Došla mu voda v termosce s čajem, tak si zastavil a šel si ji načepovat, jen tak. Proklínali jsme ho celou dobu, protože jsem docela spěchali. Naštěstí jsme dorazili do Čchung-čchingu v rozumném čase, stihli jsme jídlo a na nádraží nás čekalo překvapní. Vlak měl hodinu zpoždění. Poslední dobou nejel žádný vlak na čas. Tak jsem si vždy chválila čínské dráhy, že jezdí vždy načas a teď se hodně pohoršili. Protože jsme nechtěli s Lenkou být takovou dobu na nádraží, které bylo přelidněné, šly jsme to omrknout ven. Všude leželi lidé, bylo mi jich opravdu líto, dokonce u nádraží leželi špinaví mladí kluci, jen tak tam spali. Ještě nikdy jsme neviděla tolik bezdomovců a hlavně tak mladých a špinavých. Brzy jsme se vrátily do budovy nádraží a raději seděly uvnitř a loupaly slunečnicová semínka.

Cesta do Čchung-čchingu byla příjemná, příroda se začala postupně měnit, už to nebyly jenom políčka s rýží, ale také docela vysoké kopce a hlavně šla už vidět Dlouhá řeka (Jang-c´-ťiang).

Do Čchung-čchingu jsme dorazili až večer, což bylo možná dobré. Na nádraží nás čekal odvoz do hostelu zdarma. Hostel byl v zaplivané uličce, ale vevnitř do bylo docela hezké. Dali jsme si večeři a šli oblédnout noční Čchung-čching. Docela se mi líbila hlavní ulice, vypadalo to trošku jako na Nan-ťing-dung lu v Šanghaji. Ale ráno to bylo úplně o něčem jiném. Pohled z hostelu mluví za vše. Takový kontrast jsem ještě nikde neviděla. Polorozpadlé chatrče a kolem výškové domy. Čchung-čching bylo první město, které leželo v kopci. Protínala ho Dlouhá řeka. A hlavně celé město leželo v jedné velké mlze, ideální město na spáchání sebevraždy, opravdu.

V 11 si nás v hostelu vyzvedl Jimmy, agent, který měl na starosti výlet po Dlouhé řece. Zavedl nás do svojí kanceláře, tam jsme mu vysolili prachy za loď a atrakce spojené s výletem a pak nás vzal na menší prohlídku po Čchung-čchingu. Vzal nás na trh s kořením, kde jsme si koupili pravý červený pálivý S´-čchuanský pepř a také jsme šli na oběd. Dohodli jsme se, že Jimmyho pozveme, jakože uděláme dobrý skutek. Nejen, že se nenabídl, že zaplatí svůj díl, ale ani nepoděkoval za to, že jsme ho pozvali. Hold, typický Číňan. Město mě svým způsobem dostalo, připadala jsem si, jak někde v továrně, ze které není úniku.

Naštěstí ve tři jsme vyšli na bus, který nás měl popovézt k přístavu, kde jsme se konečně měli vydat na třídenní plavbu. Ještě předtím jsme se rozloučili s Tomášem, který tuto plavbu absolvoval již před rokem.

Bus samozřejmě vyjel o hodinu později. Do přístavu jsme dojeli až za tmy, někdy kolem devíti. Než jsme se nalodili, tak bylo deset.

Na lodi nám přidělili kajutu podle kartičky, kterou nám v Čchung-čchingu pověsil Jimmy na krk. Když jsme vešli do kajuty, málem jsme padli. Neskutečným způsobem tam smrděl záchod. Zašla jsem hned za službou na patře, jestli by se mohla přijít podívat, že máme na pokoji menší problém, přišla se podívat a říkala, že za chvíli přijde znovu (typická čínská věta). Za nějakou dobu přišla se dvěma sáčky. Trošku jsem tušila, co nám asi řekne, ale říkala jsem si, že mám velkou představivost. Paní mi začala něco říkat a já jsem si říkala, že jí fakt špatně rozumím. Nechala jsem ji domluvit a polopatě jsem se jí zeptala, zda to opravdu myslí vážně, abychom srali do sáčku a pak je vynesli a ona říká, jo, že jsem ji pochopila dobře. Vysvětlila jsem jí, že nejsme opice, ale lidi. Přestože tvrdili, že nemají jinou kajutu, tak za chvíli jsem bydleli o patro níž, kde záchod tak moc nesmrděl.