Moskva

MOSKVA 15.-19.5.

V deset jsme měly s Hankou sraz na nádru. Tentokrát jsem nepřišla pozdě a dokonce se musím pochválit, protože jsem tam byla první. Jenže to pozdní chození mám od jednoho člověka a jestli to teď čteš, tak víš, že mluvím o tobě, LukiJ Byla tam podivná individua, která mě očumovala a já jsem se modlila, ať už Hanka přijde. Přišla za deset minut a šly jsem před cestou na záchod. Poněkud mě překvapily nádražacké hajzlíky. Byly skoro stejně čisté jako ty drahé na Hlaváku v Praze. Akorát turecké, což mně osobně vyhovuje mnohem více než klasické mísy. Obě jsme byly docela nervózní, protože jsme nevěděly, co nás čeká ve vlaku. Než jsme zjistily systém číslování vlaku, musela jsem se dvakrát zeptat a stejně jsme náš vagón přešly. Ale přece jen jsme nastoupily. Vagón neměl kupé. Byl to jeden otevřený vagón. Dvě police dole, dvě nahoře a v chodbičce jedna dole a jedna nahoře. Myslím, že si to dokážete představit. Každý si musel povléci matraci, deku a polštář. Protože jsme nikdy nejely ruským vlakem, nevěděly jsme, co je deka a co matrace, takže jsme to povlékly naopak. Průvodčí nám potom řekla, že přijdeme o záda. Vlak se rozjel přesně o půl jedenácté. Musely jsme si vlézt do klaustrofobické poličky. Několikrát jsem se švihla do hlavy než jsem s tam uhnízdila. Nezbývalo mi nic jiného než se snažit usnout. Přímo do ucha nám řvalo rádio, ale Hanka brzy objevila čudlík, kterým se to vypínalo. Moc jsem nemohla spát, přestože ve vlaku byl naprostý  klid. V jedenáct se vypnulo světlo a Rusové zalehly jako děti ve školce. Chvíli mi bylo vedro, ale pak zase zima. Nakonec cesta rychle utekla a ráno o půl šesté jsme dojely do Moskvy.

Vstup na WC jsme měly zdarma v rámci jízdenky, ale než jsme ho našly, tak jsem už chytala nerv. Tam jsme si vyčistily zuby, upravily se, ať trošku zapadneme mezi Rusky /i když to se nám díky bohu nikdy nepodaří/ a vyrazily do náručí Moskvy. Kolem nádraží je to vždycky hnus, ale tady to byl extrém hnus. Všude somráci, povaleči, šlapky. Hledaly jsme vchod do metra, ale nedařilo se. Když jsem vlezly do metra, bylo to přesně tak, jak nám holky slibovaly. Vedle sebe ležely naskládaní somráci jeden vedle druhého jako pytle brambor a spaly. Nikdo je nevyháněl. Přes noc pijí a ve dne se ohřívají v metru. U pokladny byla fronta, tak jsem to šla obhlédnout, moc se mi nezdálo, že by byla otevřená jenom jedna. Samozřejmě jich bylo otevřených asi pět, ale jak už jsem si zvykla, Rusové budou stát v jedné frontě, než aby se podívali, zda je otevřeno další okýnko.

Vlezly jsme do metra a hned v prvním vagóně chrápal přes celou lavici natáhlý smradlavý somrák. Bože, tak to je teda přivítaní. Byla jsem zhnusená.

Dojely jsme na VDNCH, něco jako Výstaviště v Praze. Všechno bylo bohužel v sedm hodin ráno zavřeno. Vyfotily jsme si sochu koho jiného než Lenina, najedly se ve stoje, lavičky byly mokré a dumaly, co budeme dělat do půl desáté, to jsme měly sraz před Kremlem s Markétou.

Pomalu jsme šly znovu na metro a dojely do Kremlu. Tam jsme se prošly po Rudém náměstí, udělaly fotky chrámu Vasilije Blaženého, Mauzolea Lenina, GUMu /starý obchod s luxusním zbožím/. Prošly se podél řeky Moskvy a pomalu šly ke vchodu do Kremlu. Markéta přišla pozdě, protože v metru bylo moc lidí.

Koupily jsme vstupenky na teritorium Kremlu a do Oružejnoj palaty / Dvora zbraní/ za 300 rublů. Markéta přišla se Slovenkou Riou.

Šly jsme si stoupnout do fronty do Kremlu, kde byla přísná kontrola bodyguardami, asi abychom někoho nezastřelily nebo co. S batohem nás samozřejmě nepustily. Ale pozor, úschovna batohů nebyla někde poblíž, nýbrž asi deset minut chůze. Takže jsme musely jít s Hankou deset minut zanést batoh tam a deset minut, abychom se vrátily. Příjem batohů ale nebyl zdarma, ale do pěti kil za 40 rublů. Nebudu se již zbytečně znovu rozčilovat, ale v tu chvíli jsem mohla použít jen několik pár slov.

V Oružejnoj palatě je sbírka nejen zbraní, ale také nádobí, oblečení, vozů, trůnů a spousta dalších zajímavých věcí z dob různých carů Ruska.

Dále jsme si prohlídly přehlídku stráží na náměstí, potom Archangelský chrám, Blagověščenský a Uspěnksý byl bohužel zavřený. Ale mezi námi, mám těch chrámů a kostelů už po krk. Už nevím, který je který.

Dále Car puška a Car zvon. Nejtěžší dělo a zvon na světě. Zvon je prasklý, protože když v Kremlu hořelo, někdo ho polil vodou a v důsledku toho zvon praskl.

Bohužel byla zima a navíc už jsme se nemohly dočkat do českého domu, tak jsme z Kremlu už pomalu šly na metro.

Když jsme dojely do českého domu, tak při naší smůle byl zavřený. Protože v sobotu je otevřená pivnice jen od 18 do 23:00. Tak jsme se sebraly a jely do nějakého obchodního centra do fastfoodu.

Brzy po obědě jsme se s Market, Riou a Leonou /další Češka/ rozloučily a vydaly se s Hankou po svých do muzea Majakovského. Ale co čert nechtěl, bylo dnes zavřeno, protože v sobotu byla noc muzeí a tudíž byla všechna muzea přes den zavřená.

S Hankou jsme byly už opravdu unavené, protože jsme nespaly už několik hodin. Rozhodly jsem se teda už nikam nejít a jet do bytu.
Hanka má v Moskvě souseda ze Vsetína, který dělá stavaře. Má v Moskvě byt a my jsme měly u něho spát. Bydlí asi deset kilásků za Moskvou na předměstí Ljubercy. Dojely jsme na konečnou metra Vychino a tam nás buď měl čekat nebo jsme měly maršrutkou dojet až k němu.

Naštěstí byla u metra Billa, tak jsme šly ještě koupit koňak jako vyjádření vděku za nocleh. Mě se chtělo na malou už pěkně dlouho, jenže nebylo kam. Dopadla jsem tak, že jsem zautíkala někam na palouček poblíž metra, ale vypadalo to tam divně. Navíc mě bylo vidět z každé strany. Jenže já už jsem opravdu nemohla. No….počůrala jsem si kalhoty, takže jsem dokonale zapadla mezi lidi, kteří se v těchto místech pohybují.

Kluci nás nakonec vyzvedly.

Pracují tady jako stavaři už dva roky. Během roku jsou doma všehovšudy šest týdnů. Pracují tady třeba dva měsíce, pak jedou na pár dnů domů a zase zpět. Staví v Rusku Globusi.

Jeden si šetří dva miliony na barák a bude tu do konce letošního roku. Asi jim to vynáší, ale za takovou cenu bych to nedělala.

Byt měli teda parádní. Tři pokojový se dvěma záchody a to vše sami pro sebe. Akorát tam byla zima a spaly jsme jen pod povlečením. Už přes den jsem promrzla, sice jsem měla zimní bundu, ale od rána jsme byly venku, a ne a ne se zahřát. Dnes v sobotu jsme zalehly v deset a spaly do devíti.

Hned o půl desáté jsme vyrazily maršrutkou k metru. Jely jsme asi půl hodiny, metrem také, takže než jsme se dostaly na potřebnou stanici, bylo už po jedenácté. Holky nám doporučily, abychom se šly podívat do chrámu Spasitele Krista. Zrovna probíhala mše, podívaly jsme se a pokračovaly dál. Stále jsme nechápaly, že je tady o víkendu tak málo lidí. V Pitěru naopak je o víkendu narváno, hlava na hlavě. Prošly jsme s v komplexu chrámu a potom šly směrem k obrovské soše na vodě, kterou jsme viděly už z dálky. Byl to nikdo jiný než Petr I. cesta byla celá uzavřená, protože se tam běžel nějaký maratón. Nějaký starší pan tam něco vykřikoval, myslela jsem si, že povzbuzuje, ale pak jsem pochopila, že povzbudil sám sebe vodkou.

Došly jsme až k muzeu Tolstého, ale co čert nechtěl, dnes bylo otevřené až od dvou hodin a bylo teprve dvanáct. Naštěstí „nedaleko“ byl Klášter novicek a tak jsme se tam vydaly. V Moskvě mě překvapila zeleň. Všude jsou stromy, kvetou květiny. Je to prý tím, že v Moskvě je tepleji. Ale v Pitěru vůbec stromy nejsou, jsou tady holé ulice a stromy jsou jen v parcích. Ulice zde byly téměř prázdné. Cítila jsem se tady moc dobře. Všichni říkali, jak je Moskva strašné město, samá špína, nepořádek a přitom /když vynechám individua kolem nádraží/ je to pěkné a čisté město. Ale zase je pravda, že jsem tady byla pouhé čtyři dny a za čtyři dny člověk nepozná pravou tvář města.

Došly jsme ke Klášteru novicek, kde byl hřbitov slavných osobností. Ale ještě větší se nacházel až za stěnou kláštera. Zde odpočívali Gogol, Bulgakov, Čechov, manželka Gorbačova a spousta spousta dalších známých tváří Ruska. Prostě jedním slovem vyšehradský hřbitov.

Když jsme vyšly ze hřbitova, daly jsme si sváču na busové zastávce. No jo no, buď jsme jedly v chůzi nebo jako sociálové někde na zastávce. V Rusku je prostě nedostatek laviček. Dnes jsme se rozhodly, že uděláme turné po stáncích s ruským kvasem /nápoj z chlebového kvásku, žita, cukru/. Samozřejmě všude v průvodcích upozorňují, abychom nejedli a nepili na ulici, ale tentokrát jsme se s Hankou rozhodly porušit toto pravidlo a vypily během dne dva litry „uličního“kvasu. Rozlévají ho z takových cisteren, tak mě napadlo, kdoví jak dlouho takový kvas stojí v cisterně? No, ale nakonec vše dobře dopadlo a jsme zdravé.

Pomalu jsme došly na metro a jely na Arbat. Arbat je ulice plná umělců, nabízejících své výtvory, obchodů, stánků. Je to taková ta ulice, která je v každém městě, které je přeplněné turisty. Nesměly jsme vynechat stánek s kvasem a daly si něco na jídlo. Hledaly jsme muzeum Lermontova, ptaly jsme se asi pěti lidí, nikdo nevěděl a po hodině jsme to vzdaly. Našly jsme ale naštěstí náhradu a šly do muzea Gogola, to se mi opravdu líbilo. Expozici měli zajímavě udělanou a navíc tam byla knihovna, kde jsem našla dobré časáky, potřebné pro moji diplomku.

Pro dnešek výletu stačilo, a tak jsme jely do Ljuberce ale Liberce. Pokecaly jsme chvíli s kluky a šly spát.

Ráno nás hodili na metro a pokračovali do práce. To znamená, že jsme byly na nohou už od sedmi a vlak nám jel až o půl jedenácté večer.

Rovnou jsme jely do muzea Tolstého, které bylo dnes zdarma. Jenže se otvíralo až v deset. Poseděly jsme před kostelem, snědly svačinu a čekaly hodinu, až se muzeum otevře. Pro mě to byly ukrutné chvíle, chtělo se mi na WC a nebylo kam jít. Už jsem stepovala před muzeem, ale bohužel mě nepustili, protože bránu mohl otevřít oficiálně jenom strážník. Jeho náplň práce spočívala v tom, že ráno otevřel a večer zavřel. To se ale chudák nadřel.

Muzeum bylo v domě, kde Tolstoj pobýval se svou rodinou. Měl teda pěknou usaďbu o několika místnostech, brala bych ji hned.

Po muzeu jsme jely metrem na Izmajlovský trh. Měly tady být tradiční suvenýry. Jak už se v Moskvě stalo tradicí, nejprve jsme musely najít WC a teprve potom začala nějaká další akce. Naštěstí jsme tentokrát záchod našly brzy.

Trh mě docela zklamal, myslela jsem, že tam budou jenom tradiční výrobky a přitom nás přivítaly hrozné čínské kýče. Hadry, hračky, CD, DVD a teprve za tou hrůzou bylo pár stánků s matrojškami, různými škatulkami, šátky atd. V Číně jsem se naučila úspěšně smlouvat a tento koníček mě jaksi nepouští. Hned jsem se snažila usmlouvat tužky ve stylu matrjošek. Nakonec jsme prošly celý trh a u borce to bylo nejlevnější, přestože jsme nakonec udělali kompromis já jsem přidala pět rublů a on pět ubral.

Mně nejde o peníze, ale prostě mě to baví. Jenže ony jsou tady opravdu blbci. Raději přijdou o zákazníka, než aby vám to prodali o dvacet rublů míň. Ale na druhé straně je tady zase spousta cizinců, kteří suvenýr koupí za přemrštěnou cenu. Hance jsem usmlouvala matrojšku s hlavou ruských prezidentů z 500 na 300 rublů. Líbí se mi, že vy na ně mluvíte rusky a oni vám odpovídají nějakou patlaninou, která zní jako angličtina. Ale překvapilo mě, že když jsme promluvily, tak trhovci řekli: „Vy jste z Polska nebo z Čech“. Už víckrát se mi stalo, že nám řekli, že z cizinců mluvíme nejlépe. Je to pochopitelné, protože jsme přece jenom Slované a ten jazyk je podobný.

Na trhu byla spousta lákadel v podobě jídla. Tentokrát jsme opět neodolaly a daly si běljaš a čeburek. Smažené pirožky plněné masem. Obě jsme očkované proti žloutence, tak jsme si říkaly, že se maximálně po…Když jsme jedly, pořád kolem mě kroužil čokl, dala jsem mu kus masa a nesnědl to. Je to jasné, čokl čokla nejí.

A dnes jsem zase navrhla pokračovat v kvasovém turné, tak jsme tu chutnou sváču zapily kvasem z cisterny.

Ještě jsme dnes měly v plánu muzeum Majakovského, které bylo dnes také zdarma. Muzeum bylo stejně avantgardní jako celý Majakovský. Ale líbilo se mi. Dnes tam byl i nějaký koncert žáků konzervatoře. Šly jsme se podívat, protože jsme měly spoustu času. Hrál tam kluk na violoncello, byl to vítěz mezinárodní soutěže. Hrál výborně. Když jsem slyšela cello, zase se mi zastesklo a zatoužila si na něho ještě někdy zahrát. Je to krásný hudební nástroj.

V šest jsme měly sraz s Markétou a holkami v českém domě a proto jsme pomalu vyrazily. U šatny byly nachystané igelitky. Tak jsme zatoužily být majiteli takové igelitky, aniž bychom věděly, co v ní je. Ale jako správné Češky jsme tušily, že budou zdarma a proto jsme ji opravdu chtěly. Pořád jsme to obhlížela, Hanka to nevydržela a šla se zeptat. Igelitky byly naše. Sice z nich byla půlka věcí k ničemu, ale byly tam staré kalendáře, z čehož jsem měla radost, ale mamka i Marcel mě klepnou, protože fakt nevím, kam to dám.

Došly jsme do českého centra o půl hodiny dřív. Všude byla spousta Čechů a já jsem po několika měsících pozdravila česky „dobrý den“. Může se vám to zdát jako blbost, ale je to opravdu zvláštní. To samé bylo i v Číně, rok jsem mluvila jako vidlák a potom jsem měla problém vymáčknout se, když jsem mluvila s někým, komu jsem musela vykat.

Holky dorazily přesně v šest. Přišla Market, Leona, Ria s další Slovenkou a ještě dva Češi z Hradce. Všichni studujeme ruštinu. Objednali jsme si svíčkovou a plzeň. Po jídle jsme to spláchli ještě jednou plzní a grogem na zahřátí. Což jsem později ve vlaku označila za chybu dne. Dobře jsme pokecali, já teda hlavně se Slovenkami. Zajímalo mě, jak bojují s eurem. Bavily jsme se o hudbě, o vysokých školách na Slovensku atd. Byly to moc fajn holy. Vzala jsem si na nich kontakt. Velice ocenily to, že je mamka také Slovenka.

Restaurace se pomalu měnila v český pajzl, kde se popíjí pivo a hulí cigára.

Všichni jsme společně odešli, rozloučili se v metru a my jsme s Hankou jely na nádr. Potila jsem se jako čuník. To bylo z toho grogu. Než jsem ve vlaku vylezla na poličku, byla jsem durch mokrá. Ale zase jsem hned usnula a vzbudila mě až zima, protože se ve vlaku nad ránem přestalo topit. Pode mnou spala paní, která četla Kunderu, tak jsme se s ní dala hned do řeči.

Ráno jsem rychle vystřelily z vlaku, protože jsem se těšila na sprchu a na čaj, který jsem neměla od pátku.  

Holky mě bouřlivě přivítaly, prý se jim stýskalo. Umyla jsem se, najedla a šla si na dvě hoďky lehnout, protože jsem chtěla jít do školy na poslední hodinu kulturologie.

Výlet se mi moc líbil. Ale shodly jsme se, že jestli příště do Ruska, tak jedině do přírody. Dvě největší města a nejvýznamnější města jsem viděla a docela mi to stačí.