Petrohrad

11.2.

Už večer 10. jsem byla velice nervózní. Zase začal padat sníh a všude varovali, že má během noci přijít vichřice a že se nedoporučuje nikam vyjíždět. Ale nám nezbývalo nic jiného než ráno o půl třetí sednout do auta a jet. Cesta nebyla moc dobrá, ale dalo se po ní jet. Brácha je opravdu dobrý řidič. Do Brna jsme dorazili přesně v pět. Hodinku jsme poseděli v autě a v šest mi mamka s bráchou zamávali a já se vydala na čtyřměsíční pobyt do Petrohradu.

V autobuse Student Agency jsem spala až do Vídně. Na letiště nás jelo pouze pět, přibližně deset lidí vystoupilo v Prátru.

Na letiště jsme dorazili před devátou hodinou. S Blankou ( dívka, která také studuje ruštinu), kterou budu poznávat během následujících měsíců (ale už teď vím, že to je příjemná společnice) jsme vyjely do odletové haly a vyčkávaly až se objeví „náš“ let. Když jsme se odbavily, dopily poslední zbytky vody (tento nesmysl platí už i zde v Rakousku), tak už jsme nasedaly do autobusu, který nás dopravil až k letadlu. Vše šlo jak na běžícím páse. Airbus společnosti Russiya Aerolines nebylo příliš velké. Většinu posádky tvořili Rusové. Letadlo brzy vzlétlo, než jsme se dostaly do té správné polohy, několikrát najelo na „hrby“ve vzduchu, což mi nedělalo moc dobřeJ Byla jsem unavená z brzkého vstávání, a tak jsem zase usnula. Letušky se nedaly zaměnit s jinou národností. Zajímalo by mě, zda i my Češky jsme tak rozeznatelné od ostatních jako Rusky.

Po hodině letu začali roznášet „buťerbrody“, které ovšem byly výborné. Ani jsme se nenadaly a pilot hlásil, že brzy budeme přistávat na letišti Pulkovo v Petrohradě. Bylo zataženo, ale přesto jsme zahlédli budovy města a rozlehlý Finský záliv. Teplota měla být mínus tři stupně, což mě značně potěšilo. Přes prohlídku jsme během chvilky prošly, kufry také brzy vyjely a hned u východu na nás čekaly „děvušky“ Kira a Kristýna, které nás měly dopravit na koleje a pomoci se zezačátku orientovat ve městě.

Na letišti čekal také tatínek Kiry, který nás zavezl až na místo. Děvčata jsou velice příjemná a celou cestu na koleje, která trvala víc než půl hodiny, nám poskytovaly užitečné informace. My jsme jim na výměnu také řekly nezbytné informace o naší zemi, protože za týden odjíždí k nám do Olomouce. My sem a oni k nám. V Rusku stále platí výměnný pobytJ

Příjezd na koleje nebyl tak příjemný jako cesta doposud.

Na koleji nás zpočátku vůbec nechtěli pustit dovnitř. Na první překážku jsme narazily na vrátnici, vrátný vůbec o nás nevěděl. Ale poslal nás dál k ženě, kterou tady nazývají „kaměndant“. Zpočátku jsem si podle oblečení myslela, že to je uklízečka. Paní si neoholila ani knírek pod nosem, ani se neučesala. Její vizáž celkově napovídala o jakémkoliv povolání, jen ne o nějakém reprezentativním. Automaticky na nás spustila rusky, aniž by věděla, zda jí vůbec rozumíme. Pořád se ptala na nějaký papír, který  nikdo neměl a ani nevěděl, kde ho hledat. Holky Rusky, z ní také byly celé rozčarované, natož tak my dvě. Zapsala si nás, chtěla po nás vědět adresu našeho českého bydliště. Neuměla latinku, a tak jsme ji to musely říct foneticky. Což mě velice rozesmálo. Neustále tvrdí, že jsme z Československa. No nevím, jak by se tvářila, kdybych ji řekla, že se právě nacházím v Sovětském svazu. Nakonec nás ubytovala dočasně v pokoji pro hosty. Všude se tady na chodbách kouří. Pokoje jsou od chodby odděleny ještě dveřmi, ale vstup do pokoje pro hosty je přímo z chodby. Takže veškerý kouř proniká dovnitř. Pokoj pro hosty spočívá v tom, že jsou zde čtyři postele, ale obýváme ho pouze my dvě. Jinak se v ničem neliší od normálních pokojů pro studenty.

Budova má čtyři patra, ale sprchy jsou tu jen čtyři. Z toho dvě dámské a dvě pánské.

Nejvíc mě tady zatím zarazil kolejní řád. Je tu přísný řád jako někde na internátu pro středoškoláky. Student musí hlásit odchody, příchody, návštěvy. Po půlnoci už nesmíte ven. V jedenáct hodin večer je večerkaJ Pro českého studenta je to opravdu výsměch. Ale mně je to vcelku jedno. Nehodlám tady chodit na vycházky někdy v noci.

No takže v našem dočasném bydliště jsme si ani nevybalily kufry. Myslely jsme si, že tady budeme spát pouze noc. Ale vše je jinak….

V noci se nedalo vůbec spát. Pokoje jsou nepochopitelně přetopené. S otevřeným oknem také není dobrý nápad spát. Člověk lehce nachladne. Tak co tedy??? Časem najdu nějakou vychytávku.

12.2.

O půl jedenácté náš čekaly holky a zavedly nás do Něvského Institutu, kde na nás čekala paní, která má na starosti zahraniční studenty. Byla velice hodná, vše nám vysvětlila. Dala nám rozvrh hodin a my máme týden na to, abychom se rozmyslely, kam chceme chodit. Samozřejmě, že si můžeme všechny hodiny projít, poslechnout a teprve potom si vybrat.

Holky nás provedly po celém institutu. Je to budova bývalé školy, tudíž není příliš velká. Studuje zde přibližně 400 studentů. U nás je jen na katedře slavistiky okolo 160 studentů.

Líbilo se mi, že zde mají šatnu, kde si člověk může odložit kabát. V těch přetopených budovách je to nesmírně dobrá věc. Ukázaly nám i školní bufet, kde jsem hned vyzkoušela „plov“(rizoto s houbami). Moc mi jídlo chutnalo. Za 57 rublů (1 Kč-1,60 rublů) i s džusem to nebylo opravdu moc. Ve škole se mi bude líbit. Překvapilo mě, že když chci chodit na bazén, musím mít ze školy zdravotní prohlídku, ale vše je jen formalita, v reálu potvrzení nikdo nechce. Příští týden už snad najedeme na pravidelný řád. Zatím se pouze seznamujeme.

Po cestě na kolej jsme se stavily v obchodě. V centru nikde není supermarket. Mají zde obchody ve stylu olomoucký Prior, opavská Breda, pražská Kotva. Poprvé jsme narazily na neochotu a podráždění prodavaček. Ale cožpak u nás to není?

Od dvou odpoledne jsme čekaly na holky, se kterýma máme bydlet, až se vrátí ze školy a pustí nás na pokoj. „Koměndant“, která tady tomu všemu velela, tvrdila, že nám musí vyprázdnit skříně a proto nás ona nemůže na pokoj pustit. Opravdu pádný důvodJ V šest hodin byly pokoje stále zavřené (měla jsme se každá přestěhovat na jeden pokoj), a tak jsme to pro dnešek zabalily a vyrazily na večeři. Jídelna, kde dělají výborné bliny „Čajnaja ložka“, kterou nám holky doporučily byla přeplněna vojenskými kadety, a tak jsme šly hledat dál. Našly jsme dobrou jídelnu. Objednaly si boršč, ale samozřejmě v nás poznaly cizince, a tak nás hned natáhly. Ke každému boršči dávali dva malé koláčky. My jsme si objednaly dva boršče a dostaly jsme jen dva koláčky místo čtyř. Ale to známe přece z domu, koho nejvíc natáhnou? Cizince samozřejmě. Od příště nebudu mluvit s Blankou česky a dám si velice záležet na přízvuku, abych dostala, tak jako správný Rus.

Přestěhování se dnes nekonalo, a tak jsme tedy zůstaly v pokoji pro hosty a do rána budu zase smrdět jako vyuzená makrela. Ale díky za to. Také nás nemusely ubytovat nikde. Nikdo se tady s námi neštve. Prostě jsme z Československa, tak co bychom chtěly.

13.3.

Dneska jsme se dopoledne přestěhovaly každá na svůj pokoj. Zatím tady bydlí jenom jedna holka, ale pro mě je to jako kdybych tady bydlela sama. Například večer jsem tady seděla asi dvě hodiny. Během této doby jsem si kýchla a Lěna mi řekla „na zdraví“. A to bylo vše. Trošku jako scéna z Vesničky mé střediskovéJ Chodím často na pokoj, kde bydlí Blanka, jsou tam fajn holky.

Protože pro nás neměly navíc klíče, musely jsme si na vlastní náklady udělat svoje. Takže místo toho, abychom se šly podívat na první hodinu, sháněly jsme výrobnu klíčů. Ale úspěšně jsme ji našly. Poté jsme vyrazily do školy, kde jsme dostaly testy, které si máme o víkendu vyplnit a potom se uvidí, kam budeme chodit na hodiny. Vzhledem k tomu, že bydlíme s Ruskami, tak už předem víme, jak se bude náš osud dále vyvíjetJ Po vyřízení nezbytných formalit jsme si daly v bufetu pirožky plněné skopovým masem. Nebyly by špatné, kdyby tam nebylo tolik kostí. Pak jsme zašly na internet. Neustále mi přeskakovala ruská klávesnice na anglickou, což mě vytáčelo na maximum.

Protože jsme musely ještě zajít do „sběrbanku“ zaplatit kolejné na měsíc, na netu jsme se nemohly příliš dlouho zdržet. Banku jsme také našly za chvíli. Opět už po několikáté za poslední tři dny byl problém s mým příjmením. Všude ho musím psát v azbuce, tudíž ho neumí nikdo přečíst. Takže raději řeknu, že jsem cizinka a oni to nějakým způsobem napíšou, ale nikdy ne dobře. Vyzkoušely jsme také místní bankomat a díkybohu je naprosto stejný jako u nás. Já už jsem se nemohla dočkat na bliny, na které se těším už od včera. Přece jen jsme došly do „Čajnoj ložky“ a pochutnaly si na čokoládových a karamelových blinech.

Protože byly teprve čtyři hodiny, rozhodly jsme se zajet na Něvský prospekt a trošku to tady omrknout. Do metra se používají žetony. Jeden stojí 20 rublů a můžete jezdit, kam se vám zachce. Protože se metro nachází pod Něvou, eskalátory jsou víc než dlouhé. Dole v metru je „vyjímečně“vedro jako v pekle. Vzdálenost mezi stanicemi je přibližně 10 minut. V metru je strašně moc lidí, jako všude. Stanice a přestupy jsou dobře značené, takže chce to jenom trošku cviku a člověk se zde bude orientovat jako místní. Na Něvském jsme vylezly z metra, daly se nalevo a během půl hodiny jsme narazily na spoustu zajímavých památek.

Kazanský chrám (Kazanskij sabor). Pravoslavný kostel, který mě zaujal svou pietou, a proto bez zapálení svíčky by to tady nešlo.

Dále jsme pokračovali až k Dvarcovoj ploščadi, kde jsme už zdálky viděli Zimní palác-Ermitáž. Kterou se chystáme navštívit zítra. Naproti Ermitáži stojí budova Generálního štábu (snad proto všude byli vojáci). Plocha je tak velká, že by se tam dala v pohodě cvičit spartakiáda. Dnes jsme to zatím jen prošly, protože se už stmívalo a stále sněžilo, pohled nebyl tak pěkný, jako musí být v létě nebo na jaře.

Auta zde jezdí rychle a ani v počasí, kdy je všude břečka, nezpomalí. Samozřejmě, že kolem mě muselo projet auto a vjet do kaluže. Ale pohled na mě byl vtipný.

Na zpáteční cestě na kolej jsme narazily na dobrý supermarket, který je nedaleko od nás.

Na kolej se mi vůbec nechtělo, ale nakonec jsem se zabavila čtením o Ermitáži, ať jsem na zítřek plně vybavená informacemi.

Dnes nás třikrát oslovili Rusové, aby se zeptali na cestu. Vždy jsme je nechali domluvit celou otázku a pak jsme jim řekly, že jsme cizinci. Aspoň někde člověk tak trochu zapadne.

Líbí se mi, že se nemusím bát se na cokoliv zeptat. V Číně jsem měla strach, aby mi vůbec někdo rozuměl. To že člověk alespoň trochu zná jazyk dané země hodně ulehčuje prvotní orientaci v prostředí.

14.2.

Dnes jsme s Blankou vstaly v devět a v deset se vydaly na cestu do Ermitáže. V metru už jsme byly staří mazáci. Akorát nám Táňa, se kterou bydlí Blanka, poradila, abychom si koupily nějaký bilet se slevou. Ptala jsem se na studentskou slevu na měsíc. Čekaly jsme asi deset minut. Paní někam telefonovala. Protože se u nás číslo pasu skládá pouze z číslic, nastal problém. Říkala, že se to číslo musí skládat z písmen a číslic. Máme si tedy zajít na Něvský Institut, kde nám to nějakým způsobem pomohou vyřešit. Byla ochotná, ale pomoci nám nemohla. Tak jsme si do zásoby koupily žetony.

Ermitáže jsme dorazily před jedenáctou. Nečekaly jsme žádnou frontu, ukázaly studentskou průkazku a měly vstup zdarma. Jinak pro Rusy stojí 100 rublů a pro cizince 350 rublů.

V šatně jsme si odložily věci a šly na prohlídku.

Ermitáž má tři poschodí. Říká se, že kdyby se člověk zastavil jenom na minutu u každého obrazu, tak by mu trvalo dvanáct let, než by celou Ermitáž prošel. My jsme to zkrátily na něco přes čtyři hodiny (přece jen musíme využít vstup zdarma a proto zde můžeme chodit každý denJ). V některých místnostech je přetopeno, v některých je zase zima. V každé místnosti také sedí služba, která dbá na bezpečnost muzea. Jediný nedostatek je, že se nedá během prohlídky kde sednout. Pouze v některých místnostech jsou křesla, kde se dá posadit, ale většinou jsou obsazená.

Když jsme z Ermitáže odcházely ( okolo 15 hodiny ), všude byla spousta lidí. Dokonce v šatně museli čekat, až se uvolní věšáky a budou si moc pověsit své kabáty. Takže vychytávka na příště. Do Ermitáže nikdy nechodit odpoledne, ale raději hned ráno, kdy otevírají. ( 10:30).

Protože na Něvském to neznáme a navíc jsme umíraly hladem, zapadly jsme do KFC. Jídla bylo tolik, že jsme si ještě odnesly na kolej na večeři.

Ve čtyři hodiny dorazila Táňa a společně jsme jely na stanici „Plošaď prasvěščenija“, odkud jezdí bezplatné busy do supermegagiga supermarketu MEGA. Bylo to velké jako Tesco, Olympia a nákupní centrum na Čerňáku dohromady. Byly tam obchody jako OBI, IKEA, LACOSTE, NEW YORKER…no prostě takové, které jsou všude. Strávily jsme tam asi dvě hodiny. Blanka sháněla kalhoty a já jsem jen tak pozorovala a prohlížela si místní zboží. Jak oblečení, tak i potraviny zde byly levnější než u nás. Což mě už nepřekvapuje. Protože už je skoro všude levněji než u nás. S potravinami jsme měly trošku problém, mají zde trochu jiný sortiment než u nás. Ale alespoň vyzkoušíme něco nového.

Na kolej jsme dorazily úplně vyplivnuté v devět. Objevily jsme další cestu ke kolejím.

Zítra se zase chystáme na další poznávání.

Dnes byl svatý Valentýn, což Rusy hodně bere. Všude byly srdíčka a různé serepetičky okolo toho. Muži chodily dopoledne s kytičkami a odpoledne je už nosily ženy. Holky tady na koleji slavily Valentýna tím, že popíjely MojitoJ

Ještě jeden poznatek. V Rusku začínají chodit na vysokou školu v sedmnácti a končí ve 22. Takže si lehce spočítáte, že já tady mírně přesluhuji. Na těch holkách jde hodně vidět, psychicky, že jsou mladší. Já konkrétně bydlím se sedmnáctiletýma a osmnáctiletýmaJ

15.2.

Dnes jsme se vypravily na další poznávání města. Před dvanáctou jsme dorazily ke chrámu „Spas na Krovi“. Tento chrám je přesná kopie Vasilije Blaženého. Měly jsme trošku problém u kasy. Už předem jsme se dohodly držet jazyk za zuby a nepromluvit ani slovo, jen aby v nás nepoznali cizince. Bohužel Něvský Institut není státní škola, tudíž jsme nedostaly vstupné pro ruské studenty, ale vyřešili to tak, že nám dali vstupenku za 130 rublů pro ruské občany. Měla jsem tendenci se s nimi hádat. Asi to ve mně ještě přežívá z ČínyJ Nic jsem nevyhádala, ale pocit jsem z toho měla dobrý.

V chrámu jsme dostaly průvodkyni, která mluvila krásnou ruštinou, takže jsem se o chrámu dozvěděla spoustu zajímavostí. Novoruský styl je nesmírně kýčovitý, ale člověk ho neuvidí nikde jinde na světě. Pouze v Rusku. Chrám byl celý vyzdoben pouze freskami, což se mi velice líbilo (308 fresek).

V chrámu na mě také zapůsobilo topení. O to horší byl pocit, když jsme vyšly ven. Dnes opravdu mrzlo, poznala jsem to podle toho, že mi mrzly prsty u nohou.

Dále jsme šly po Něvském (už mi ten praspěkt připadá stejně všední jako Opavská ulice ve Vítkově). Jinak Něvský bych srovnala s Václavákem.

Došly jsme k „Isakyevskomu saboru“. Tady seděla v pokladně starší paní, která byla velice důvěřivá a když uviděla naše studentské kartičky, bez mrknutí oka nám prodala vstupenku za padesát rublů. Ten pocit, že to konečně vyšlo, mě hezky zahřál v té dnešní zimě.

Chrám byl stejně grandiózní jako všechny ostatní. Z venku se mi ale líbil více než zevnitř. Spíš jsem tam jen tak poposedávala a odpočívala, protože mě ze včerejšího maratónu bolely nohy.

Čas obědu jsme již dávno propásly, ale žaludky jsme neošálily. Našly jsme nějaké univerzální bistro s gyrosem. Ne, že bych nechtěla vyzkoušet další ruské jídlo, ale měla jsem prostě hlad.

Po obědě (gyros, smažené brambory, zelenina, Fanta) jsme ještě zašly k náměstí Děkabristů, kde stojí mohutná socha Měděného jezdce. Traduje se, že se zde zastaví každá svatba a novomanželé položí kytici k nohám jezdce. Zrovna dnes jsme tu narazily na nevěstu a obrovskou limuzínu, které tady po Petrohradě běžně jezdí.

Zima nás ovšem donutila k brzkému návratu na kolej. Po cestě jsem narazila na vkusně ozdobenou čínskou restauraci. Zaujal mě nápis ve znacích a pod tím přepis do azbuky.

Na koleji jsem se konečně připojila k netu. Každý zde má svoje uživatelské jméno a heslo. Protože bydlíme na koleji jiné univerzity, nemáme nárok na využití této vymoženosti. Takže budu netrpělivě vyčkávat, až půjde Marina do školy a já se připojím na její heslo.

S Blankou jsme prokecaly asi tři hodiny, protože na jejím pokojí probíhá nějaká párty a ona nechce překážet. Ale donesly nám alespoň ochutnávku amoletolangošoplacek. To jsem si pochutnala.

Zítra vyrážíme na omrknutí některých hodin ve škole.

Všude tady pochodují vojáci. Když jsme jeli z letiště, tak nám tatínek Kiry říkal, že tady vojáci nastupují již od šesti let a pak zůstávají v armádě celý život. Ale mají takové mundury jak v Černých baronech (myslím, že se dokonce i řídí stejnými hesly). Ti kluci jsou takové ucha, že si ani nedokážu představit jak chrání zemi.

16.2.

Ráno jsem vstávala „už“ o půl osmé, což je po mých probdělých nocích docela šok pro tělo. Do školy jsme doletěly přesně v devět, ale záhy jsme zjistily, že se tady na dochvilnost rozhodně nehraje. Prostě pohodička. Po deváté přiletěla další kopie Putina. Kdyby neměl hlavu tak moc ruskou, podle oblečení a postavy bych řekla, že je to chlap hodný modelu. Po hodině jsem si na Putina zvykla, mluvil moc hezkou ruštinou. Hodinu jsme měly s prváky (opakuji, že jim je 17 let). Konečně jsem si po hodně dlouhé době nepřipadala jako děcko. Jejich názory mě hodně pobavily. Kluci ještě mutovaly. Hodina se jmenovala etika a problémy současné etiky. Dnes probíraly problémy eutanázie, trestu smrti, egoismus v lásce, problémy soužití starší generace s mladší. Každý se měl vyjádřit k danému problému a argumentovat, zda je pro nebo proti. Nečekaně jsme se měly do diskuse zapojit i my. Vybraly jsme si problém trestu smrti. Hodina se panu učiteli brzy vymkla z rukou, takže se tam lidi navzájem překřikovali, stále odbíhali k jiným tématům, ale i přesto to bylo pro mě zajímavé. Obecně s eutanázií nesouhlasili. Tvrdili hlavně to, že příbuzní nemají právo rozhodovat za nemocného, dále že eutanázie není etická…Co se týká trestu smrti my s Blankou jsme tvrdily, že u nás jsou lidé obecně pro. V Rusku právě probíhá moratorium ohledně této otázky a většina Rusů je také pro, nicméně většina studentů byla toho názoru, že trest smrti by byl pro většinu vysvobození ze života na samotě v hrozném ruském vězení. Co se týká lásky, měla jsem pocit, že se vysmívají homosexuálům. Učitel byl nestraník, ale líbilo se mi, když řekl, že vzdělaný člověk se ve společnosti pozná podle toho, zda se umí vyjádřit k otázce soužití menšin ať už národnostních či sexuálních. Jeho názory se mi hodně líbili. Pořád se snažil studenty nabádat, aby uvažovali v evropském slova smyslu a aby chtěli, aby se Rusko otevřelo Evropě a nežilo izolovaně. Říkal o korupci, která tady stále existuje a dokonce zmínil, že sám prezident má v korupci prsty. Což jsem hodně ocenila, že i ve škole se hovoří o těchto věcech. Pořád vyzdvihoval Evropu, jak si žijeme dobře. Hovořil o vnitřní a vnější svobodě člověka a říkal, že Rusům stále chybí vnější svoboda. No prostě na ty hodiny budu chodit hlavně z toho důvodu, abych se dozvěděla, co si Rusové myslí o Evropě. Budeme se sice muset zapojovat do diskuse, ale snad svůj názor zformuluji do ruštiny tak, aby vyzněl stejně jako v češtině.

Po hodině jsme odevzdaly zástupkyni v mezinárodním oddělení testy, v zápětí je opravila a řekla, že naše ruština je na vysoké úrovni. (aby také ne, když už se s ni patlám tolik letJ). Také jsme zjistily, že pokud chceme pozvat naše příbuzné, existuje zde firma, která to za nás vyřídí. Pozvání na pobyt do dvou týdnů stojí 1120 rublů a přes dva týdny 1600 rublů. Také volala jedné studentce, zda by nás nemohla pozvat ona, abychom nemusely nic platit, ale ta uvízla v zácpě, tak tam zítra zavolám a zjistím to.

Konečně jsem se s docentem Chachalinem (který mě poté, co jsem ho oslovila gaspadin (pane) upozornil, že není gaspadin, tak co tedy je???) domluvila na čínštině. Čekala jsem na něho hodinu, nakonec šel po chodbě takový strohý komunista a to byl on. Hned na mě spustil čínsky, výslovnost má špatnou (tak přece není Číňan, to chápuJ) ale něco jsme si čínsky pokecali. Říkal, že mám přijít v sobotu v jednu hodinu poslechnout si hodinu. Uvidím, zda to budou začátečníci, tak to pro mě nemá smysl, ale třeba to bude fajn.

Když jsem se vrátila na kolej, nikdo tu nebyl. Čehož jsem rychle využila a uložila se ke spánku. Ale za chvíli mě vzbudila Blanka, protože jsem měly jít k uklízečce (kaměndant). Už ve dveřích tím jejím odporným hlasem na nás volala:“Děvušky z Čechoslavakii“. Donesly jsme jí potvrzení o zaplacení kolejí. Začala se se  mnou hádat, že jsem místo Gana, napsala Gača, tak jsem se jí snažila vysvětlit, že ruské „n“se píše stejně jako české „h“ a že se jmenuji Hana a tudíž umím napsat písmenko H (N). Příjmení mi v bance spletli, jak jsem už psala, a ona mi začala říkat, že tím pádem mě pak zpětně nedohledají a budu platit koleje znova. Je to tragédka. Když řekla potřetí Čechoslavakija, tak jsem ji upozornila, že již od roku 93 jsme Česká a Slovenská republika a ona že prý to je jedno. Tak jsem jí upozornila, že Sovětský svaz již také neexistuje. Holky říkají, že to je prostá žena. Souhlasím s nimi. Já tam chodím ráda, baví mě se s ní dohadovat. Její pomocnice je příjemná, neustále se vyptává na nějaké rozumné věci, je fajn.

Konečně jsme dorazily k večeru do Domu Knigi. Dvoupatrový obchod s knihami. To byl pro mě ráj. Hned jsem se zeptala, zda mají čínskou literaturu. Měli teda vesměs japonskou, ale z čínské jsem také něco našla. Než odjedu, tak si koupím nějakou knihu. Další půlhodinu jsem strávila v ruské literatuře. Hledala jsem Limonova, píše jako Bukowski. Nakonec jsem našla a koupila. Už jsem se začetla a je to opravdu vtipné. A u slovníku jsem strávila hodinu. Mají tady strašně velký výběr rusko-čínských. Ani nevím, co si mám koupit. A o ruských výkladových slovnících ani nemluvím. V nejbližší době tam zase zajdu a začnu konečně pracovat na diplomce.

Po cestě zpět jsme zase pracně hledaly něco k jídlo. Bohužel jsem zase skončily v KFC, tentokrát už naposledy. Nechci tady jíst jídlo z fast foodu. Ale měly jsme zase hlad a na hledání jsme už neměly chuť. Večer nás holky z Blančiného pokoje pozvaly na houbovou polívku, chutnala jako kulajda od mamky. O víkendu budeme dělat guláš nebo řízky, tak je také pozveme.

Dnes jsem si v obchodě koupila pivo, konečně na zkoušku, mají tady velký výběr. Zvolila jsem značku Ochota. Když jsem ho dávala do ledničky, zjistila jsem, že má osm voltů. Tady by se Marcelovi a Lukášovi líbilo, dali by dva kousky a to by bylo radosti za dvacet korunJ

Také jsem si místo minerálky koupila něco jako českou Šaratici (doufám, že do rána přežije bet újmy), bylo tam napsané minerální léčebná vodaJ Také jsem vzala jeden kvas, když se Blanka napila, málem mi to vrátila zpět do petkyJ Ale mě kvas chutná, je to taková dobrá sladká sračka a také zdravá.

Zítra se chceme zajít podívat na hodiny českého jazyka.

17.2.
Učitelce bylo 25 let, byla velice příjemná a česky mluví velice dobře. Měla velkou radost, že si po dlouhé době mohla pokecat z Čechy. Ovšem jsem ji celé tři hodiny litovala, ti exoti, které učila, patřili do ZOO a ne na vysokou školu. Stále dostávali záchvaty smíchu, neměli domácí úkoly, vůbec neměli zájem se něco naučit. Byl tam jeden kluk Kosťa, vypadal jako Váleček. Myslím, že si z něho ve třídě dělali srandu už kvůli oblečení, měl oblek. Ale jediný z celé třídy napsal vyprávění o Praze. Měl tam pár chyb, spíš to neuměl přečíst česky, než že by tam měl výrazné chyby. Mrzelo mě, že ho učitelka nepochválila, ale spíš mu vytkla jeho chyby. Byl velice nervózní a já moc dobře vím, co to je, když mluvíš a klepou se ti ruce. Chtěla jsem mu říct, že to měl moc hezky napsané, ale hned po hodině odešel. Ale jakmile ho potkám, tak mu to řeknu. Učitelka říkala, že její manžel je také učitel a učí absolventské ročníky a že jsou stejně neukáznění jako ti druháci. S Blankou jsme si říkali, že takto vystupovat u nás v Olomouci, tak nás po pěti minutách z hodiny vyhodí.
Během hodiny postupně docházeli opozdilci. Jedna přišla po půl hodině, další za hodinu a další až v další dvouhodinovce. Když vyvolala jednu holku, řekla jí, že ještě nemůže, že se musí ještě probudit. Prostě zase pohodička. My jsme jen kroutily hlavou.

Učitelce jsem slíbila, že jí donesu české filmy a pak ji nechám Týden. Dala mi číslo a kdykoliv k ní můžeme přijít. Učitelé, se kterými jsme se zatím setkali byli všichni moc příjemní.

Další hodina měla být s páťáky. „Mezinárodní problémy společnosti“. Jenže když jsme hodinu poslouchali, zjistili jsme, že hovoří úplně o něčem jiném. Zvedla jsem ruku a zeptala se. Říkala, že hodinu zrušili a místo ní vedou nějaké semináře pro absolventy. Škoda, myslím si, že by to mohl být zajímavý předmět.

Zase náš začala trápit otázka oběda. Navrhla jsem ruskou jídelnu. Mají tam obrázky, takže když nevíme podle názvu, co by to mohlo být, tak nám obrázek alespoň trochu napoví. Dala jsem si „těftěli“. Byly to vlastně masové knedlíčky se šťávou. Jako přílohu jsem zvolila rýži, kterou ale zapomněli uvařit. Nedala se ani kousat. Ale jinak to nebyl špatný oběd.

Naše jídelní krize došla již do tak pokročilého stádia, že jsme odpoledne nešly na žádnou památku (dnes je úterý a většina je zavřená), ale jely jsme do supermarketu Lenta na nákup. Tolik zboží pohromadě…než jsme prošly obchod, byla jsem očima najezená. V oddělení uzenin vysely tyčky salámu a já jsem měla co dělat, abych se s chutí do nich nezakousla. U sýrů to bylo ještě horší. Poprvé jsem uviděla některé druhy exotického ovoce. No a vodka, bylo jí tam snad patnáct druhů. A všechno za docela dobré ceny. Stejně jako v Číně i zde prodávají mražené zboží na váhu (krevety, ryby, mražené ovoce, pelmeně…). Koupily jsme mražený květák na květákové řízky, kuře (1kg 53 rublů), krabí tyčinky, brambory. A hned máme co jíst. Budeme dokupovat zásoby a vařit si samy. Vyjde to levněji a alespoň se najíme. Holky si také často vaří na koleji. Na ulici si člověk může koupit bliny, pirožky, čeburky, ale to je jen tak na zakousnutí. Hodně často vaří různé polévky a také jsem si všimla, že zde mají různé druhy salátů.

Když jsem přišla, tak jsem nafotila tady ten nepořádek a vytřela jsem podlahu, protože jsou tady od bot zaschlé mapy soli a bahno. Myslím, že už jsem si tady zvykla s nimi žít. Pořád někde běhají a někdo běhá tady na pokoj. Akorát v noci jsme tady všechny.

Také jsem zaregistrovala, že metrem se nevyplatí jezdit mezi pátou a šestou, lidé se vracejí z práce a je tam strašná tlačenice.

Rusové pořád telefonují. Místo toho, aby zašli o patro míň, zavolají kamarádovi, zda má brambory. Nebo například Blančina spolubydlící Galja je z Jakutsku a telefonuje v kuse i dvě hodiny. SMSky tady mají také hodně levné.

18.2.

Ráno jsme opět vyrazily do školy. Měly jsme v plánu podívat se na předmět praktika řeči a potom gramatika. Jenže učitelka hned spustila na děcka anglicky. Takže to praktika byly, ale anglická. Tak jsme tam odseděly hodinu a půl a tím pro nás den ve škole skončil. Takže na tento předmět chodit nebudeme. Šly jsme se do kanceláře zeptat, zda bychom nemohly navštěvovat hodiny pro cizince, když už nás tam je 6 cizinců a zástupkyně říkala, že naše škola (UP Olomouc) nemá uzavřenou tuto smlouvu, takže hodiny pro cizince pro nás nejsou. Máme si vybrat minimálně 4 předměty, ale zatím nám vyšel jenom jeden. No snad ještě něco najdeme.

Po škole, která tedy neproběhla jsme metrem zase sjely na Něvský praspěkt, cestu znám už nazpaměť. Asi patnáct minut pěšky trvala cesta ke Kustkaměře. Přešly jsme nám již tolik známe Palácové náměstí s Ermitáží a Generálním štábem a dostaly se až k Něvě. Kustkaměra se nachází za zvedacím mostem, který je ve vzduchu v noci od jedné do čtyř. Na mostě foukal strašný vítr snad až někde ze Sibiře, měla jsem pocit, že tentokrát je to ta pravá ruská zima. Snažila jsem se fotit, ale je tu stále příliš zataženo na to, abych vytvořila nějaké dobré fotky (ale vložila jsem spíš jen tak něco na ukázku). Musely jsme obejít celé vojensko-námořnické muzeum (kam se také chystám), než jsme našly přechod. Nedá se zde přecházet tak často jako u nás. Příliš často by se zastavoval provoz a to by potom byly ještě větší zácpy.

Již před muzeem jsme zamkly pusy na zámky a u pokladny jsme jako němé vytáhly jenom studentskou průkazku a dostaly slevu jako ruský student za 50 rublů. To bylo radosti.

Kunstkaměra je první muzeum v Rusku. Založil ho Petr Veliký, který ho obohatil sbírkami z celého světa. Ve třech patrech se nachází historie muzea, především prvního ruského vědce Lomonosova. Dále jsou zde velkolepé etnologické a etnografické sbírky. Asie (Indonésie, Indočína, Čína, Japonsko, Mongolsko, Vietnam, Indie, Turecko). Já jsem se samozřejmě na dlouhou dobu zastavila u Číny. Jsou zde veškeré předměty týkající se čínské kultury. Byla jsem z toho nadšená. Také mě zaujala Afrika (oblečení, zvyky, hudba, náboženství). Také jsem zde našla odpočívadla, které Petra dovezla z Afriky. Psaly zde, že pochází již z dob egyptských faraónů a že je to velice intimní věc, které se nesmí dotknout nikdo jiný než majitel. A také tu byl africký hřeben, který už dobře znám. V Africe existuje národnost, která má písmo, na jehož základě byly vytvořeny zkratky na počítač. Americké Indiány jsem již nestihla, protože jsme tu byly více než tři hodiny.

Expozice s naloženými embryi mě spíš udivila než nadchla. Byly zde také zárodky dětí, které měly třeba zaječí pysky, nebo jim narostly tři oči, z břicha jim rostly pohlavní orgány. Říká se tomu teatrologie. Neustále jsem si něco zapisovala na papírek, protože mi prohlídka přišla nesmírně zajímavá.

A protože v sobě nezapřu mamku, dala jsem se do řeči s místní hlídačkou. Paní mi říkala, že si všechno tak důkladně čtu, že musím být určitě vzdělaná a z Moskvy. Překvapilo ji, že jsem z Čech. Vyptávala jsem se na historii exponátů s embryi (300 let staré). Všechny exponáty v muzeu jsou skutečné. Je to jeden z nejcennějších muzeí v Petrohradě. Říkala, že teď je velmi málo turistů, ale od května u kasy stojí až tři hodinové řady. Mají otevřeno i na Velikonoce a lidí je v té době málo. Takže mami, do Kunstkaměry určitě půjdeme.

No a na večeři jsme nikam nešly, ale udělaly si krabí tyčinky s bramborami. To byla konečně porce, Blanka se přejedla a já jsem se najedlaJ K tomu jsme si daly pivo (mami, po trubkách cítit nebylo, ale zase bylo moc sladké, já si hold nevyberuJ)

19.2.

Dnes jsem šla do školy až na jedenáctou. Předmět ruský jazyk a kultura řeči učila paní, která vypadala jako herec ve filmu Táta v sukni. Probírali, to co jsme probírali my v prváku, ale alespoň si to zopakuji. Protože stále si nemůžeme vybrat čtyři předměty. Třeba předmět světová literatura se záhadně změnil na ruskou literaturu a tu už jsem měla šest semestrů. Takže pěkně děkuji, ale už ji nechci ani vidět. Oni tady proberou středověkou literaturu, 19.století a 20.století za jeden semestr a u nás to máme po celou dobu studia. Učitelka říkala, že holky z naší školy loni dostaly jediné jedničku ze zkoušky. Žádný Rus ji nedostal. Ani se nedivím jejich výuka opravdu odpovídá výuce na střední škole. Myslím si, že máme mnohem lepší a hlubší výuku. Většinou mě to u nás štve, ale teď vidím, že máme mnohem větší schopnosti. Dále jsem chtěla jít na předmět Etnologie zemí střední a východní Evropy, ale opět se nekonal. Začne až 30. března. Šla jsem se zeptat na podrobnosti učitele, který má tento předmět učit. Byl to Chachalin (překladatel do čínštiny). Pozval mě dál, nabídl mi kávu nebo čaj. Říkal, že české pivo bohužel nemá. Byl moc příjemný, to by se mi u nás na výšce nestalo.

Takže jsem místo školy jela sama do supermarketu a obhlídnout tady okolí a zkusit najít nějaký hotel. Což se mi ovšem nepodařilo.

Pak jsme s Blankou smažily bramborové placky a opět se přejedlyJ

Holky mi daly nějaké ruské filmy, tak se mám na co dívat. Od filmů jsme se dostaly k tématu Rusové a Češi. Ani mě neudivilo, že se Rusové neučili nikdy ve škole o roce 1968, nic o tom netuší. Ptala jsem se tady na pokoji, Blanka holek u ní a nikdo nic netuší. Ale o rozpadu Československa se učili. Japonci také záměrně z učebnic vymazaly okupaci Číny.

20.2.

Dnes jsme se byly podívat na hodině Regionální konflikty ve světě. Bylo nás tam osm a měla jsem pocit, že to zajímá jenom nás dvě. Učitel stále mluvil k nám. Je to navazující hodina z předchozího semestru, tam brali konflikty obecně a teď je rozebírají lokálně. Takže jsme byly trošku mimo a musíme to dohnat. Půjčí nám nějakou knihu a já se budu snažit si to přečíst na netu v češtině.

Učitelé zde mluví zpatra, bez papíru, což by se u nás na ruštině nikdy nestalo. Láďa jednou zapomněl papíry, a tak nás musel pustit domů, protože by to bez nich nedal. Mám pocit, že jsou zde učitelé mnohem lepší než u nás, alespoň co se týká vědomostí. Hodina mě tedy nadchla a zítra máme pokračování, tak jsem zvědavá, zda budu také tak nadšená.

Po škole jsem si dala v bufetu smaženou zeleninu, byla stejně dobrá jako v Číně. A potom jsme vyrazily do Puškinova muzea. Dnes byla zase strašná zima. Zjistila jsem, že mínus čtyři tady neznamená mínus čtyři u nás. Řekla bych, že tu je tak o pět stupňů míň, tedy mínus devět. Když fouká vítr z východu, nedá se pořádně ani dýchat. A bez hrubých rukavic bych tady nevyšla.

Muzeum bylo krásné, líbilo se mi, že o něho velice pečují. Dokonce jsme si museli vzít papuče na prohlídku. Prohlídka s průvodcem trvala hodinu. Naštvali mě, protože nám prodali lístek, když už prohlídka běžela. Přišly jsme pozdě také proto, že jsme nemohly najít vstup na prohlídku a personál byl velice neochotný a odmítal se s námi bavit. Ale vstupné jsme měly stejně jako ruští studenti (40 rublů).

Po cestě zpět jsem si na ulici koupila „běljaš“. Řekla bych, že to byl český langoš plněný mletým masem s cibulí. Moc mi chutnal. Akorát by tady nemuseli mít všechno tak mastné. A aby toho mastného nebylo málo, tak jsme si na večeři udělaly smažený květák.

Jízda v prostředcích MHD: Je to stejné jako v Číně. Nečekají až lidé z metra vystoupí. Dokonce nejsou ani schopní uhnout. Dneska jsem chytla nerva a vynadala jedné paní, která stála jako blbec u východu a my jsme nemohly vystoupit. Nebo třeba před eskalátorem, kde je nejvíce lidí, vytáhne nějaký vůl mobil, zastaví se a začne telefonovat.

Při vstupu do metra jsou dvoje skleněné dveře, které jsou moc těžké a každý se jich musí dotknout. Tam jsou vždycky největší fronty. Jedny dveře jsou určeny pro východ, jedny pro vchod. Často jen tak zavřou dveře pro vchod a člověk pak musí jít dalších deset minut až k dalšímu vstupu do metra. Rusy je hold někdy těžké pochopit.

21.2.

Ráno jsem zaspala, protože se denně dívám na filmy do jedné hodiny. Nemá cenu chodit dřív spát. Protože na tržišti člověk prostě neusne. Měly jsme být už o půl jedenácté u Aurory, jenže já jsem vstávala v deset. Nakonec jsme o půl jedenácté vyrazily. Hecly jsme se a šly pěšky. Vyjdu ven a říkám si, juuuu to je dneska ale teplo. No a po půl hodině jsem drkotala zuby. Navíc mi už po několikáté spadla rukavice na zem, takže ji mám celou od bahna. Cesta byla nekonečná. Zima čím dál tím větší a ta debilní Aurora nikde. Po hodině jsme k ní došly úplně znechucené. Vstup na křižník byl zledovatělý, takže se tam nedalo ani pomalu vylézt. No co vám budu psát o křižníku, nic tam nebylo. A vstupné do podpalubí se mi opravdu nechtělo platit. Lodní šrouby jsem mohla vidět i nahoře.

Pak jsem na mapě našla kratší cestu zpět, ale metrem. No tak to zase bylo. Šly jsme podél hlavní cesty, kde stříkala auta. K metru jsme nakonec dolezly, jenže to už mě tlačil čas, protože v jednu jsem měla být ve škole na čínštině. Doběhla jsem za pět minut jedna. Ale já jsem prostě nepoučitelná, zapomněla jsem, že začínat v jednu znamená začínat o patnáct minut později.

Hned mě vyvolal k tabuli a psala jsem věty. V hodině jsem se celkově nudila, protože holky měly čínštinu teprve půl roku. A třešinkou na dortu bylo to, když jsem se přihlásila a šla opravit učiteli znak k tabuli, který napsal chybně. Samozřejmě jsem ho upozornila kulantním způsobem. O půl třetí jsme měly mít pokračování Regionálních konfliktů, ale hodina se samozřejmě nekonala a na vrátnici nám řekli, že tam učitel dnes vůbec nebyl. Super.

Vrcholem dne byl náš oběd-večeře. Hodinu a půl jsme pekly údajné kuře, ze kterého se vyklubala slepice. Ještě, že jsme si usmažily zeleninu. Já jsem tedy maso snědla, ale Blanka ne. Po obědě jsme šly umýt nádobí a zbytek slepice rozporcovat do hrnce na zítřek. Když jsem rozlomila prsíčka, vykoukly na mě vnitřnosti s vajíčky a se střevem. Takže moje dnešní jídlo putovalo vzápětí do záchodu a to do slova a do písmene.

Ještě ovšem není večer, takže se poněkud obávám následujících hodin, co mi ještě přinesou.

22.2.

Ráno jsme ve čtvrt na jedenáct s Galjou, Táňou (spolubydlící Blanky), Natalií (jejich kamarádka) a Blankou vyrazily do kina Aurora (nejstarší kino v Petrohradu). Moc se mi líbilo. Bylo postavené v klasicistním stylu a ty prvky se zachovaly doposud. Film se jmenoval česky Milionář z chatrče (podle mě hodně nepovedený překlad, protože pod slovem milionář z chatrče si každý představí nějakého muže, který  žil někde v chatrči a stál se milionářem). Kdežto v angličtině se film jmenuje Slumdog millionaire. Z toho názvu jasně vyplývá, že půjde o někoho, kdo žije ve slumu (chudinská čtvrť). Film se odehrává v současné Indii. Je to surový, skutečný obraz Indie. Je nominován na několik Oskarů. Byl natočen v indicko-francouzské koprodukci. Rusové sice dabují takovým způsobem, že jde slyšet původní jazyk a do toho se snaží mluvit oni (stejně jako v polských filmech), ale zážitek jsem měla přesto hodně velký. Všem doporučuji. Dopoledne bylo v kině pár lidí, většinou tedy vojáci a studenti. Asi chápete proč.

Po kině jsme šly na oběd. V jídelně měli velký výběr jídla (hlavní jídlo, saláty, zákusky, výborné nápoje). Budu se opakovat, když napíšu, že mi vrabčí porce nestačila. Brala jsem to jako dobrou svačinku. Po obědě jsme se rozloučily. Holky šly na kolej, Blanka měla sraz se spolužákem a já jsem šla do Etnografického muzea.

Nemohla jsem ho však najít, proto jsem se zeptala koho jiného než policie. Byla to taková ucha a culili se. Vůbec nikdy o takovém muzeu neslyšeli. Poděkovala jsem, no co aspoň jsem si procvičila zdvořilostní otázky. Ušla jsem pár kroků a byla u muzea. Tak nevím, kudy místní policie chodí.
Dnes ale bylo pro veřejnost zavřeno, protože zítra je tady státní svátek, Den obránců vlasti. Chystali tam nějaké oslavy nebo co. Vytáhla jsem tedy mapu a řešila, kam půjdu. Rozhodla jsem se pro muzeum Lenina. Jenže to nejspíš zrušili, protože přesně podle mapy dnes v jeho místech stojí muzeum Puškina. Chodila jsem pořád dokola jako pako a nakonec vlezla do muzea Historie Petrohradu a tisku. Muzeum se mi líbilo hlavně proto, že zde vše bylo původní. Podlahy, malba na stěnách, nábytek. Muzeum především pojednávalo o způsobu bydlení na počátku 20. století, o hudebních nástrojích během války a největší tiskárny ve městě. Také tu byla dočasná výstava o blokádě Leningradu. Byla zde možnost podívat se na dobový němý film. Ten se mi líbil. Lidé to tehdy opravdu měli těžké. Zdržela jsem se zde asi hodinu a půl.

Protože bylo teprve půl páté a mně se nechtělo jít na kolej, rozhodla jsem se, že půjdu až k nám z Něvského prospektu pěšky. Byla to sakra štreka. Ale hezky jsem se prošla přes zvedací most, kolem Petropavlovské pevnosti, mešity. Začalo sněžit, všude byla mlha a vypadalo to tak tajemně. Po cestě jsem si zase koupila pirožek se zeleninou. Chtěla jsem si zkrátit cestu, tak jsem odbočila do nějaké uličky a šla jsem přibližně ve směru ulice, kde bydlíme. Trošku jsem odbočila a začala ztrácet ponětí, kde jsem. Nechtěla se mi vytahovat mapa, tak jsem se zeptala staršího pána. Poradil mi, ale upozornil mě, ať nechodím postranními uličkami, ale ať jdu velkými ulicemi. Prošla jsem ulicí Lenina a za chvíli už byla u „nás“. Ale mazala jsem pěkně rychle.

Blanka na koleji ještě nebyla. Začala jsem dělat večeři, když se přihnala jako vítr. Někdo ji ukradl v foťák. Byla z toho hodně špatná, stál 7000 Kč. Musíme si dávat velký pozor na věci. Jenže ona si za to mohla tak trochu sama, nechala tašku v Mekáči na zemi a šla na záchod. Měl ji hlídat ten kluk, se kterým byla poprvé venku……já nevím.

Večeři jsem tedy snědla sama (krabí tyčinky, zelenina, brambory).

23.2.

Včera mě ještě holky od vedle o půl dvanácté večer pozvaly na bliny s čajem. Proto jsme jim dnes na oplátku nabídly žemlovku, která se konečně povedla a jim moc chutnala. A ony nás zase na oplátku zvou na pelmeně, které teď dělají.

Dnes jsme byly v buddhistickém chrámu. Není to taková stavba, na kterou jsem zvyklá z Číny i interiér byl poněkud chudší. Ale zase se mi líbí, že tu vůbec něco takového mají. Jsou zde mešity pro muslimy, buddhistický chrám pro buddhisty, pravoslavné kostely pro pravoslavné. Je zde i spousta kostelů římsko-katolické církve.

Táňa nám poradila, že máme jít do parku naproti chrámu. Platilo se tam vstupné, což mě poněkud překvapilo. Zase proběhlo tradiční zkoumání našich studentských průkazů, ale nakonec nám dali cenu pro ruské studenty, tedy 20 rublů. V parku si lidé mohli půjčit běžky, brusle, sáňky. U nás vyrazíme na pole, kopec nebo rybník a tady ve velkém městě za to lidé musí platit. Protože byl dnes státní svátek, byla zde spousta lidí.

Když jsme vyšly z koleje, bylo mi opět nesnesitelné vedro. Protože holky spí až do odpoledne (nedivím se, když chodí spát ve tři čtyři ráno). Jenže já jdu spát třeba ve dvě (dřív v tom šumu a při světle neusnu), ale vstávám nejpozději v devět. V tom vedru se tady nedá spát.

Jenže když vylezu ven, tak je mi za chvíli strašná zima. Dnes bylo zase podle mého odhadu tak mínus deset. Necítily jsme prsty u rukou a nohou. Ke konci vycházky v parku jsem měla zmrzlou pusu natolik, že jsem už raději nemluvila.

V parku byla opravdová zima, žádná sůl, žádná břečka od aut, ale všude jenom sníh. Hrála tam vojenská kapela a starší lidé tancovali (nejspíš aby se zahřáli). V celém parku byla taková domácká atmosféra, všude bylo plno dětí a jejich rodičů. Velice mě pobavila parta kluků, kteří ve svetrech hráli volejbal.

Měly jsme hlad a také žízeň a proto jsme vešly do kavárny v parku. Cenu štrúdlu mě odradila (150 rublů) natolik, že jsem se odhodlala opět se vrátit do mrazu.

Po cestě domů jsme šly na nákup do supermarketu. Pak jsme udělaly žemlovku a teď už čekám na pelmeně (doufám, že holky nezapomenou na pozváníJ ).

Myslím, že jsem ještě nepsala o způsobu otvírání dveří v Rusku a to převážně v obchodech. Chodníky na ulici jsou velice úzké. Často se stává, že jdou dva lidi vedle sebe a já sama jdu naproti nim a musím uhnout já, protože oni neuhnou. Také se nám již stalo, že do nás vrazili.

A právě podél chodníků jsou všude obchody, jejíchž dveře se otvírají směrem do ulice. Takže si představte, jak každý spěchá a najednou někdo otevře dveře od obchodu a vyjde. Už se mi stalo, že jsem do dveří narazila, a to nejen já.

24.2.

Ráno jsem vstala a šla zařídit praní na zítřek. Musí se to dělat složitě. Zajdete za koměndatkou a řeknete, že chcete prát tehdy a tehdy a ona vám řekne, zda je zrovna volné místo. Ráno mám za ní zajít, ona mi otevře a mám hodinu a půl na to, abych vyprala.

O půl dvanácté jsme vyrazily do školy. Musely jsme zajít do mezinárodního oddělení a nahlásit konečnou volbu předmětů. Vybrala jsem si Kulturologii, Etiku, Etnologii zemí střední a východní Evropy, Ruský jazyk a kulturu řeči, Regionální konflikty ve světě, čínštinu. Konečně budu chodit na něco, co mě baví a ne jak u nás na předměty, z nichž mě téměř ani jeden nebaví. Zkoušky budu dělat stejně jako Rusové. Ale u nás mám také zkoušky v ruštině, takže si myslím, že nebudu mít výrazný problém. Dnes jsem se na kulturologii dozvěděla, že musím udělat prezentaci na nějaké kulturní téma. Při prezentaci ve třídě bude sedět porota složená z učitelů a žáků. Když si prý vyberu něco o ČR, bude to výborné. Učitelka říkala, že o nás moc neví, tak že bude moc ráda, když se dozví, jaký sociální problém trápí naši zemi.

Ve škole jsme marně hledaly opět učitele Solovjova (Slavíka), aby nám sdělil jaké učebnice máme mít na jeho předmět (který se v sobotu nekonal). Je to zvláštní, ale na vrátnici nás posílali do kabinetu 205 nebo 212, ale ani zde nebyl nikdo takového jména. Nikde jsme v institutu nenašly učitele jménem Slavík a to nás v pátek učil. Zajímavé. Nejspíš je extérnista.

Po škole jsem měla s Blankou sraz u metra (ona dnes školu neměla). Když jsem utíkala pro pirožek, na který jsem se těšila už od včerejška, chtěla jsem se podívat kolik je hodin. A ejhle, hodinky byly všude jinde, jen ne na mojí ruce. Paráda, když se daří, tak se daří. Konečně jsem si slovně ulevila. Ještě, že nikde v okolí nebyl nikdo, kdo by mi mohl jen trochu rozumět. Byla blbost vracet se po stejné cestě na ulici a hledat hodinky, jenže v tom vzteku ve mně zvítězila zvědavost a vydala se zpět po cestě do školy, kde jsem pravděpodobně ztratila hodinky. Došla jsem až do školy a v šatně jsem se zeptala, zda je tam nenašli. Poslali mě na vrátnici a tam už se na mě krásně usmívaly moje, už po druhé, ztracené hodinky. (Loni v zimě jsem je ztratila, když jsem spěchala na vlak, ale našla jsem je). Měla jsem obrovskou radost a málem jsem se jim tam klaněla, jak jsem byla uklízečkám vděčná za tak dobrý nález.

Ještě jsem si stihla koupit pirožek s masem. V tom mase bylo něco tak odporného, že mi ruka s pirožkem sama spadla to odpadkového koše. Prostě se to nedalo vůbec jíst.

S Blankou jsme asi po půl hodině dorazily na stanici metra Jelizarovskaja, kde se měl nacházet trh s knihami. Podle mapy jsme vyšly z metra přesně na opačnou stranu. Takže jsme celý blok obešly. Už jsem byla docela naštvaná, protože jsme chodily sem a tam a nemohly nic najít. Jeden starý pán nás viděl, jak se díváme do mapy a ochotně nabídl pomoc. Byl trošku nahluchlý, takže když jsem mu opakovala otázku:“Kde je knižnyj rynok?“ naklonil se tak blízko, že jsem byla málem opilá. Táhlo to z něho na sto honů. Taktně jsem se odsunula, takže dýchal na Blanku. Poslal nás někam přes park. Tam jsem se zeptala nějaké paní a ta nás už nasměrovala dobře. Jenže to bylo příliš daleko a já umírala hlady. Tak jsem si opět koupila nějaké pečivo. (Po návratu domů nechci kromě chleba-ten tu mají ještě lepší než u nás, jím ho i holý bez ničeho, vidět nic jiného). Konečně jsme našly velkou budovu, kde byly knihy (byly o polovinu levnější, než v normální obchodě). Líbilo se mi tam, jako vždy v knihkupectví. Ptala jsem se asi u třech stánků. Učebnici, kterou jsme hledaly neměli. Nakonec jsem narazila na velmi ochotného staršího prodavače, který třikrát běžel dolů do skladu pro učebnici, kterou napsala jedna autorka, akorát pokaždé donesl něco jiného. Velice mě mrzelo, když jsem si u něho žádnou knihu nekoupila. Samozřejmě jsme žádnou knihu nakonec nekoupily. Půl dne ztraceného, ale aspoň jsme objevily dobrý obchod. Měli tu také levné DVD (150 rublů). Dokonce i Milionáře z chatrče, který je teprve v kinech. Určitě originálJ.

Málem jsem lekla žízní. Po cestě zpět jsem si nakoupila nezbytné zásoby vody. Vodu z kohoutku bych tady nepila. To už bych se napila raději v Číně, tam byla voda průzračná, tady je kalná.

Nakonec jsme vypraly už dnes, uvolnilo se místo. Ve finále jsem měla ty rifle stejně špinavé jako když jsem je tam dala. Ty spodky od bahna a soli se nějak nevyprali. Takže mami, je to asi tak stejně dobrá pračka jako v ČíněJ

Další věc, která mi na ulici vadí. Nejlevnější cigára tady stojí 10 rublů, takže samozřejmě každý kouří. A jak se tady neustále chodí v davu, tak mi pořád někdo hulí do obličeje. Hulí se na zastávkách, ve škole, na záchodě….VŠUDE…a já to tak nenávidím.

Už mi začínají chodit i úkoly z ruštiny a čínštiny od nás, takže veget mi brzy skončí. Tady v podstatě nemusím nic dělat, protože u nás musím dodělat naše předměty. Tady to beru jako kroužek, který jsem si vybrala a budu do něho chodit.

25.2.

Dopoledne jsem si užila netu, dokud holky spaly. A od desíti do dvanácti jsem chodidla k koměndantce, abych jí řekla, že jsme praly už včera. Mají tady být v deset, ale jak jsem viděla pracovní doba pro ně nic neznamená.

Po dvanácté jsem vyrazila do Etnografického muzea Ruska. Zase ze mě lilo jako vždy, když vyjdu z koleje. Já tady to vedro nenávidím. A samozřejmě je mi na ulici za chvíli zima. Tentokrát jsem už muzeum nehledala a šla najisto. Trik se studentským průkazem vyšel (50 rublů). Muzeum mělo nádherný interiér. Samo o sobě bylo moc velké, ale expozice byla malá. Moc se mi líbily kostýmy jednotlivých národností, které se zde představovaly. Ukrajinci, Bělorusi, Židé, Kazaši, národy Pobaltí, severozápadu Ruska ( Finové, Ižoři, obyvatelé Karélie…) Představovali zde především způsob jejich života ( zemědělství, pastevectví, rybolov, kovářství, svátky ). Byla zde dočasná výstava Český granát. Byly zde obrázky okolo Milešovky. Rusky se na o dívaly a říkaly, že by se chtěly podívat do Čech, že tam musí být krásně. A já hrdě řekla, že jsem z Čech. Chodila jsem kolem té výstavy a málem jsem se vznášela. Byla jsem ráda, že máme v Čechách takový poklad, na který se můžou podívat i lidé z jiných zemí.

Muzeum bylo stejně dobré jako Kunstkaměra, akorát tam zapomněli topit. Byla tam hrozná zima, řekla bych, že mě odtamtud vyhnala. Klepala jsem se jako sulc.

Už jsem se těšila, až si zajdu do jídelna, kde jsme byly v neděli. Dala jsem si „soljanku“( tradiční polévka s kyselými okurkami, masem, salámem a smetanou) a piroh plněný lososem a rýží (piroh pečou jako kynutý koláč, náplň může být slaná nebo sladká).

Chvíli jsem se ohřála, vzala si zdarma noviny a šla do Domu knigi. Šla jsem se podívat po učebnicích. Ale spíš jsem to tam jenom zase tak omrkla. Hledám nějaký dobrý čínsko-ruský slovník, nějaký odborný, který v Čechách neseženu.

Na cestě zpět jsem se stavila do sekáče, omrknout zboží a ceny. Pak jsem koupila zeleninu na večeři. Daly jsme si krabí tyčky (klasika, u které je jistota, že se z toho dobře najíme), usmažily zeleninu a brambory. Mňam mňam najedla jsem se jako doma. Místo tatarky tady jí majonézu. Není špatná, mají různé příchutě. Pak jsem si posbírala suché prádlo, vyžehlila ho rukou a po zbytek večera jsem zase četla zprávy.

26.2.

Dnes ráno jsem vstala brzy, školu jsme měli až na půl jedné. Šla jsem na stanici metra Čornaja rečka, kde se údajně měla nacházet budova, kde chodí Něvský Institut na tělocvik a bazén. Neměla jsem přesnou adresu, a proto jsem to nemohla najít. Snažila jsem se hledat budovu, která by vypadala jako místo, kde se nachází bazén, ale nic. Ptala jsem se asi sedmi lidí, ale nikdo nevěděl. Tak jsem si alespoň udělala hodinový výlet. Po cestě zpět jsem se stavila v naší ulici, kde mi Ksjuša poradila hotel. V Rusku jsou u vchodu vždy bezpečnostní železná vrata, kde jsou zvonky a teprve po zazvonění vás pustí dovnitř. Paní si původně myslela, že jsem Ruska. Tak mě nechtěla pustit, ale když jsem jí řekla, že jsem cizinka, hned mi otevřela a už mi šla naproti. Byla velice příjemná, ukázala mi pokoje a dala mi slevu. I když si myslím, že kdybych byla Rus, tak by to stálo mnohem míň. Ubytování a služby jsou tu hodně drahé. Později mi Ksjuša řekla, že její přítel je voják a proto platili jenom 1000 rublů. Vojáci tady mají všude slevu. Kéž by to tak bylo u nás, LukiJ Pokoj jsem tedy objednala na 8.-15. a rychle utíkala do školy na Kulturu řeči. Psali diktát, protože ve třeťáku chodí na praxi a zaměstnavatelé si stěžují, že jejich ruština je hodně mizerná, proto musí škola pořádat navíc hodiny pro zlepšení jazyka. A proto museli psát diktát, aby učitelka věděla, jak na tom jsou. Nám řekla, že to je těžké a že můžeme jít klidně na chodbu. Jen tak pro sebe jsem si to psala a těžké se mi to nezdálo. Byl to diktát na A4, pak jim dala asi 15 minut na kontrolu (pojali to jako kolektivní práci a učitelce to vůbec nevadilo), deset minut před koncem hodiny začala probírat číslovky, které jsme dělali v prváku, ale tak si to zopakuji a to mě nezabije.

Po škole jsem zase jela do Ruské národní knihovny, která je druhou největší v Rusku. Bylo to 25 minut metrem. Pro registraci jsem potřebovala originál pasu, u sebe nosíme jenom kopie. Takže mě nezaregistrovali, ale omrkla jsem to. Registrace a užívání knihovny je zdarma, což mě překvapilo, protože to u nás není, u nás všude musíme solit prachy. Paní byla velice příjemná, ptala jsem se jí třikrát. Jako kdybych si to nemohla promyslet a zeptat se jako člověk najednou. Ale vždy jsem poodešla a vzpomněla jsem si, že chci vědět ještě toto a tamto, ale ona se usmívala. Chápala, že jsem cizinec. Ale původně to také nepoznalaJ

Už bylo pozdě odpoledne a zjistila jsem, že dnes jsem si pořádně nesedla, ale zase jsem něco zařídila. Večer jsme si daly s Blankou sraz u metra, protože je pořád nemocná a ven nechodí. Zašly jsme na jistotu do KFC na klasiku Longer menu. Tentokrát jsem se už neostýchala a vypila během půl hodiny litr nápojů. Však co, je tam akce, že každý může vypít kolik sneseJ

Měla jsem nějakou chuť se učit a tak jsem vybalila čínštinu, ale vzápětí mě to přešlo a raději jsem si četla noviny.

V noci klasika, akcička na pokoji. Oni si myslí, že spím, ale já mám uši napnuté jako Hurvínek a poslouchám jaké problémy řeší ruská mládež. Někdy je to opravdu vtipné.