Petrohrad III

10.3.

V kulturologii jsme psali písemku. Učila jsem se na to tak zběžně, protože k tomu, aby mi Komendová uznala tento předmět mi stačí tři přednášky o ruské kultuře, zbytek je mi k ničemu.  Dostali jsme každý dva papíry. Jeden s pojmy, druhý se symboly. Měli jsme na to hodinu a půl. Za tři čtvrtě hodiny jsem to měla hotové, protože jsem už víc nevěděla. Teď jsem už podruhé pochopila, že samostatná písemka tady znamená kolektivní práce. Učitelka sice chodila mezi stoly, ale to že si radili a opisovali ze sešitů jí nevadilo. Já mám veškerý materiál v počítači, ani jsem si to netiskla, je mi to k ničemu. Takže jsem opisovat nemohla, ale ani bych to nedělala. Bylo by mi to před ni trapné. Vedle mě seděl borec, který shodou okolností dostal stejnou skupinu jako já. Až jsem dopsala písemku, tak se ho ptám jestli chce pomoc. Přišlo mi to vtipné. Já cizinec diktuji písemku rodilému mluvčímu. Já ty lidi nechápu. Musí si tu školu platit a vyloženě na to serou. Viděla jsem, že spousta odevzdala prázdné papíry a přitom o písemce věděli dopředu. Budeme tak psát každou hodinu, což mě vůbec netěší. Ale asi to je jediný předmět, do kterého se musím fakt učit. 18. budu mít prezentaci na Českou republiku. Docela mě to štve, protože tam se mnou chodí ty dvě Američanky a písemku třeba nepsaly a úča říkala, že se pak nějak dohodnou. A na prezentaci se také nezapisovaly. Dobře, chápu to, oni sotva rusky rozumí, ale proč by teda měly být zvýhodňované?

Od půl třetí jsme měly mít ještě ruský jazyk a kulturu řeči. Jenže místo učitelky Žarkové přišlo asi pět jiných učitelek a začaly mluvit o tom, že od 12. do 14. se na Něvském Institutu koná Mezinárodní konference a potřebovaly děcka, které budou sedět u registrace, dále někoho, kdo bude roznášet kafe atd…..takže nás se to netýkalo. Jenže ony nevěděly, že jsme cizinci a ta jedna říká po hodině, kdy jsme se nepřihlásily ani na jednu akci:“ A co děvčata v druhé lavici, ty nebudou dělat nic“? Tak jsme jim řekly, že jsme cizinci, tak se celá třída smála a baba se omluvila. Z hodiny jsme odešly, protože jsme tam byly jaksi navíc a hlavně úplně k ničemu.

Šly jsme zaplatit do banky koleje na dva měsíce. Musela jsem si vybrat prachy. Stojím ve frontě u bankomatu, Blanka šla už dovnitř banky do fronty. Přede mnou byla paní a bankomat jí spolkl kartu. Poslala pána, který stál za mnou, zda by to mohl v bance říct. A pak mi Blanka říkala, že když slyšela, že tam paní bankomat spolkl kartu, tak že v ní hrklo a chtěla mi volat. Myslela si, že jsem to já. Už mě zná, že když se má něco stát, tak mněJ)))

Po bance jsme šly za Španělkou, byly jsme domluvené, že někam půjdeme i s Joshem ( Američan 27 let) a ruskou, která se o ně stará. Zase jsme poseděly v kavárně a já jsem si dobře pokecala s Ruskou Natašou (22 let). Josh bohužel nemluví rusky vůbec. Snažila jsem se ho zeptat rusky a potom znovu anglicky, jenže jsem mu zase vůbec nerozuměla já, protože mluví americkou angličtinou a hlavně hrozně mlelJ)))) Prý má pořád průjmy, ale včera si dal kafe, zákusek a pak ještě pivoJ))) Vypadá jako David Friesecký. Rusku jsem poprosila (stejně jako už deset lidí před ní), zda nezná nějaké stránky, kde najdu slang a žargon na moji diplomku. Říkala, že se mi určitě podívá a dá vědět. Hlavně říkala, ať přijdu někdy k ním domů, že její manžel stále mluví žargonem. Ptaly jsme se jí také na nějaké kluby, tak nám poradila spoustu zajímavých věcí. O víkendu někam společně vyrazíme. Nejlepší bylo jak říkala:“ Nejprve půjdeme někam ven a pak vás zvu k nám. U nás je moře alkoholu, my totiž rádi pijeme a kouříme hašiš“. Málem mi spadla čelist do zákuskuJ))))

Protože jsme ještě dnes měly domluvený s holkama Ksjušou, Táňou a Galjou suši bar, musely jsme už jít, protože holky na nás čekaly. Jely jsme na stanici metra Sadovaja a tam Táňa slíbila, že na nás počká. Domlouvala jsem se s ní přes telefon. Volala na Blančin telefon a ona mi ji vždycky předala, že jí nerozumí. Táňa mluví rusky asi stejně jako já a Marcel česky. U metra jsme se našly a asi deset metrů chůzí od metra byl suši bar.

Kromě toho názvu tam nebylo nic japonského. Všude se kouřilo, což mi teda vadilo nejvíce. Obsluha na prd, protože jsem si musela jít po patnácti minutách sama pro hůlky, jinak bych se jich nedočkala. Holky nám objednaly suši s kaviárem. Nebylo špatné, ale v Číně jsem jedla lepší. Navíc jsem už byla najezená z kavárny. Daly jsme si také saké, což mi chutnalo. Byly tam ještě jiné holky, které za chvíli odešly. Poseděly jsme něco přes dvě hoďky. Bylo to fajn, protože jsme pokecaly a bavily se o všem, jako bychom byly všechny Rusky. Ksjuša něco zaplatila jako že nás zve na narozeniny a zbytek jsme si rozpočítaly. Byla jsem najezená k prasknutí.

Byl to sice akční, ale moc dobrý den. Táňa mi důvěrně sdělila, že pojede v srpnu na rok pracovat do Indie. Různě se mě vyptávala, co si o tom myslím atd. Pokud se jí podaří vyřídit vícevstupové vízum, pojede se podívat i do Číny za mnou.

Večer jsem se podívala na ruský film Bratři a šla spát, dnes už v pokoji a´la smetiště.

11.3.

Ráno jsme šly s Blankou do školy na net. Dnes je středa, takže školu nemáme. Ale poněkud jsme se zdržely, takže jsme přestaly stíhat kino na 15:15, nicméně já jsem byla pro, abychom šly. Samozřejmě se začalo všechno kazit. V obchodě fronta jako kráva. Metro nám ujelo, uprostřed tunelu dvakrát zastavilo. Takže jsme na Něvském už utíkaly, abychom nepřišly více než o patnáct minut později. Byly jsme mokré úplně všude. Lístky nám naštěstí ještě prodaly a paní nás doprovodila s baterkou až do VIP sálu. Film ( nevím, jak se to překládá správě do češtiny ) Podivuhodná historie Benjamina Batona už byl v plném proudu. Seděly jsme úplně vzadu a já jsem doufala, že otevřu sáček s buchtou a bonbóny bez šustění. Chyba, podařilo se mi to až za hodinu, kdy zrovna byla ve filmu scéna z války a pořádně to ječelo.

Film se mi moc líbil. Pitt nestárne a já mu závidím.

Když se rozsvítilo po skončení filmu v sále, jako bych se ocitla na zámku. Po stranách byly antické sochy, strop byl vyzdoben malbami a celý sál byl hozen do baroka. Místo sedadel tam byly otáčecí moc pohodlné židle a mezi dvěma byl stoleček na pití. Multikina se můžou jít zahrabat.

Po kině jsme jely na kolej, protože už bylo skoro šest. Udělaly si jídlo a zase kecaly na pokoji s holkami, teď tam vysedávám čím dál tím častěji.

12.3.

Dnes jsem také neměla školu, ale na net jsem šla. Blanku nějak nepustili, ale já jsem se tam na chvíli vetřela. Na koleji jsem něco udělala do školy a potom jsme jely na Něvský do Domu Knigi, Blanka potřebovala knihu do ekonomiky. Ale samozřejmě si nic nekoupila a já jsem zase odcházela se slovníkem. Nový výkladový slovník žargonu jen za 130 rublů přece musí koupit každý. Já ho potřebuji na diplomku. Po cestě jsme zašly do KFC, já jsem si obvykle načepovala pití do zásoby. Seděli tam podivní dva černoši se třemi Ruskami, podle mě ve věku 15 let maximálně. Pochybuji, že si kluci chtěli procvičit ruštinu.

Na koleji mě holky pořád přemlouvaly, ať jdu za koměndatkou, že se chci přestěhovat. Ksjuša to už nevydržela a řekla Margaritě, která bydlí na 33 a mají tam jedno volné místo, že chci s nimi bydlet. Vůbec jí to nevadilo a za mými zády to s koměndatkou domluvily. Ten večer jsem také asi hodinu mluvila s Lenou, se kterou bydlím o těch dvou hovadech Marii a Olje. Měla na ně stejný názor jako já a byla stejně nešťastná. Říkala, že to nikdy nezažila a že bychom se měly ozvat. Ona teď na dva týdny odjíždí pryč. Já jsem jí řekla, že se budu asi stěhovat, tak byla z toho smutná, že tam s nimi zůstane sama.

13.3.

Dnes byla show. Dopoledne jsem šla za koměndatkou, abych se jí zeptala, zda bych se mohla přestěhovat. Ještě jsem ani neotevřela pusu a ona už začala řvát, proč jsem za ní nepřišla dřív. Ona sice řve, ale myslí to dobře. Kdyby tady tak neječela, tak je tu ještě větší bordel. Holky říkaly, že je moc hodný člověk.

Říkala jsem jí, že jsem se bála, že mi budou ty dvě nadávat nebo něco. Ona říkala, že s nimi je problém, že jejich otec opravoval pokoj, kde bydlíme a že od té doby nosí nos nahoru a že čeká až se jim nasbírají všechny průsery a vyhodí je odsud z koleje.

No nic, šly jsme do školy na Slavíka a jeho konflikty. Přiletěl a zase byl šťastný, že nás vidí. My jsme přišly včas, ostatní o čtvrt hodiny později. Na konci hodiny říkal, že příště bude zápočet a musíme odevzdat tu práci o cigoších. Po hodině jsem se ho ptala, zda budeme psát zápočet i my. Ne že bych mu nerozuměla, to ne, ale motal páté přes deváté, že vůbec nevím. A zase začal vyprávět o tom, že dnes je mír a zítra se začnou u nás v ČR vytvářet islámské komunity a máme konflikt i u nás a my jsme pomalu couvaly, abychom už mohly jít a on pořád vyprávěl a vyprávěl.

Když jsem přišla na kolej, šly jsme si zase dělat jídlo a najednou slyším ječet koměndatku v našem pokoji. Óoooo, sakra. Poslouchala jsem za dveřmi, jak jim nadává, co to je za bordel atd. Shodou okolností tam byly všechny tři. Leny mi bylo líto. Ani se mi tam nechtělo chodit, nevěděla jsem, jak budou špíny reagovat. A v tom stojí koměndatka za mnou v kuchyni a ječí, proč jsem nepřišla dřív a já zase tu stejnou písničku, že jsem se bála ……a kolem mě asi deset lidí a čuměli jako debilové a já jsem se cítila hrozně. Blanka říkala, že jí mě bylo líto, že jsem zrudla jako krocan. A koměndant mi řekla, že jsem durak (blbec), že jsem mohla měsíc žit v klidu, kdybych byla přišla dřív. Ale jak to mám sakra vědět. První den na nás vyjela, že nemáme nějaký papír a že nás nemůže ubytovat. Pořád, že jsme z Československa atd. Jak mám vědět, jak bude reagovat, když za ní přijdu a řeknu jí, že se na 32 nedá bydlet?

Ale nakonec všechno dopadlo dobře.

Když jsem přišla na pokoj, začaly velké balící akce. Všude měly roztahané věci a já jsem si myslela, že se stěhují.

Oblékla jsem se, protože jsme měli o půl šesté sraz s Nasťou a ostatními a odešla jsem. Pořád jsem si říkala, zda ještě budou na pokoji, až se vrátím nebo ne.

Protože jsme šly koupit ještě vodku a pivo na návštěvu, ať nepřijdeme s holýma rukama, tak jsme přišly pozdě. Ale samozřejmě se nic nedělo, protože než jsme se všichni vykutáleli ze školy, tak stejně bylo šest. Nasťa ještě musela zaplatit byt, tak jsme polítali půlku města, než jsme dorazili po dvou hodinách k ní domů. Bydleli v devátém patře. Než se vejde do bytu, jsou tam také železné dveře jako dole u vchodu a teprve potom se nachází jednotlivé byty. Měli dvě místnosti plus WC s koupelnou. (Žeňa manžel Nasťi) už připravoval jídlo. Měli to docela pěkné. Málo věci, tudíž žádný bordel. Zatím jsme tam byli já, Blanka, Američan Jou, Američanka Cate a Španělka Asara, Nasťa a Žeňa. Za chvíli přišla sestřenice Nasťi Ljuba s manželem. V květnu se jim narodí Daniel. Dala si sklenku vína a za hoďku odešly. Jenže za chvíli přišli dva kluci Peťa a Saša a ten, kdo viděl film Klub sráčů ví, jak vypadali. Takže nás v tom bytečku bylo devět. Asara udělala Sangriu (červené víno, citronová Fanta, jablka, banán, hruška a led). Žeňa udělal asi ve tři ráno oladi (lívance), které se jí buď se zakysanou smetanou nebo s kondenzovaným mlékem. Byly výborné, moc se mu povedly. A tak jsme seděli a čas rychle utíkal. Chvíli se mluvilo rusky, chvíli anglicky (takže jsem poněkud ztrácela nit), ale jinak se mi večer moc líbil. O půl čtvrté řekl Saša, že pojedeme a tak jsme jeli já, Blanka, Cate a Peťa domů. Peťa ani Saša nepili, což se mi líbilo. U nás by málo kdo vydržel celou noc sedět u džusu a hrát karty.

Hašiš se kouřil zajímavým způsobem. Ukroutili cigaretu, do pet lahve udělali malý otvor na cigaretu, tam pustili dým, dírku zacpali a pak otevřeli vršek a nasáli tu sračku do sebe. Ale zdálo se mi, že těm, co to kouřili, nic nebylo. Akorát jsem pořád prosila, aby otvírali balkon, protože se v kouři od cigaret nedalo ani dýchat. Kouřili tam kromě mě a Američana všichni.

Mluvili pořád matem (vulgární slova, nadávky, žargon atd.), což se mi hodí na diplomku. Neřekli větu, bez slova „kurva, piča, chuj, hovno, srát“ atd.

Na kolej jsme dojely až o půl páté, protože nás Saša zavezl až jako poslední.

Noční Petrohrad je mnohem hezčí než ve dne. Všechno bylo krásně osvětlené, hlavně mosty. Bylo to jako v pohádce.

Když jsem přišla na kolej, slečny byly ještě vzhůru a výjimečně seděly v Kontaktech ( ruská obdoba Facebooku ). Šla jsem se ještě umýt a pak už konečně v pět zalehla.

14.3.

Dala jsem si budík na půl desáté. Když jsem se probudila, řekla jsem si, že ještě patnáct minut poležím, jenže jsem zaspala a probudila se až ve dvanáct. Takže jsem bazén nestihla. Mrzelo mě to, ale půjdu v úterý.

Šla jsem do učebny na net a ve tři jsme konečně s Blankou vyrazily do Muzea Dostojevského. Prohlídka byla jenom na něco přes půl hodiny, ale měli to hezky udělané. Neměli tam tabule s popisky, ale papíry, které si každý mohl vzít a přečíst. Napadla mě myšlenka, přeložit to do češtiny, protože to měli ve francouzštině a němčině. Ale moc Čechů do takového muzea nepřijde, takže by to bylo nejspíš zbytečné.

Protože se nám nechtělo ještě na kolej, tak jsme šly z Něvského pěšky až k nám. Stavily jsme se v Čajové lžičce na bliny s masem a bramborem a já jsem si dala ještě s kondenzovaným mlékem. Prohlídly jsem si ještě nějaké obchody a šly na kolej.

Mluvila jsem s Margo a volala koměndatce, jestli se ty dvě stěhují nebo co. Protože pokud ano, tak bych nemusela já pryč. Ale ona jim jen řekla, že si mají uklidit přebytečné věci a dát je do úschovny. Takže jsem se hned přestěhovala vedle. Blanka mi pomohla přenést věci. Holky mi tady pomohly, mám dokonce celou skříň pro sebe, takový luxus. Je tu pořádek, voní to tu a líbí se mi tu mnohem více než vedle. Pořád mě něčím krmí a to se mi tuze líbí.