Petrohrad IV

15.3.-23.3.

Protože jsem se přestěhovala na jiný pokoj a už nemusím utíkat do učebny a zdržuji se častěji na pokoji a jen tak vysedávám a bavím se s holkami, nezbývá mi čas na blog. Také pilně pracuji na diplomce a píšu eseje. V podstatě se neděje ani nic nového, takže jsem blog opravdu posledních několik dnů hodně zanedbala.

Nejprve tedy k holkám. Margo je tady velitelka, je jí osmnáct, ale hubu má tak na 25.  Připomíná mi Hanku Hronzovou. Je s každým hned hotová, je vtipná, sprostá, oplzlá, ale všichni ji tu mají rádi. Oksana dělala od 14 do 18 modelku. Byla rok v New Yorku, v Evropě navštívila Paříž, Londýn, Berlín, Madrid. Nějakou dobu žila v Tokiu. Pak onemocněla anorexií a na modeling se vykašlala. Teď už vypadá dobře. Aňu tady vidím málo. Přitáhne ráno, nebo tu i několik dnů není. Teď si přinesla krysu, postavila ji k oknu, kde je největší zima a krysa pořád piští. Včera jsem ji krmila slunečnicovými semínky a viděla jsem, že ji tam háže špinavé vatové tampony. Šla jsem ke Ksjuši, která má křečka, ať mi dá hobliny. A když jsem kryse udělala pořádné bydlení, holky mi řekly, že jsem blbá. Že Aňa nic nedělá, ani pokoj neuklízí a že čekají až ta krysa chcípne, ať ji můžou vyhodit. Mně ta krysa vcelku vadí. Protože už tak jsme čtyři a děláme v jedné místnosti všechno. Spíme, jíme, učíme se a navíc je tu krysa. Ale když už tu teda žije, tak se o ni musí někdo starat.

Jsou to fajn holky, se kterýma si pořád povídáme a cítím se tady moc dobře. Často za nimi chodí takové nechutné prase, které se jmenuje Žora. Často si stahuje trenky a tře se o holky, no když mu to dovolí, tak prosím. Vždy vejde a řekne, že potřebuje sex. V tu chvíli já odcházím, protože ….zrovna přišel s cigárem za uchem. Posledně jsme tady vedly debatu o Osetii a málem tady rozbíjel stůl. Holky se mu smějí, mě je ho líto, jak je trapný. Často klade otázky typu: „Jsi ještě panna? Kdy jsi měla naposledy sex?“ ……protože ho nemůžu poslouchat a dívat se na něho, jak je nechutný.

Kde jsem byla v posledních dnech? Chtěla jsem navštívit muzeum vodky, ale řekli mi za vstupné 200 rublů, tak jsem odešla a muzeum jsme si pak udělaly samy na pokoji v den mých narozenin.

V Muzeu Nabokova se mi moc líbilo. Zachovali celý interiér přesně tak, jak když ho Nabokov v roce 1917 opustil. Byla jsem tam sama a pan mi pustil dokument o Nabokovovi, když pobýval ve Švýcarsku. Odcházela jsem odtamtud nadšená.

Také jsme s Blankou byly zase v obchodě shánět knihy a já jsem nakoupila nějaké suvenýry. Objevily jsme také nový supermarket, kde jsme udělaly pořádný nákup a když jsme šly zpátky, Blanka uklouzla a spadla přímo do hovna. A docela smrděla, šla jsem v metru pryč od ní. Ani už pořádně nevím, kde jsem všude během těch dnů byla. Protože školu mám hrozně málo a pořád něco dělám, takže když si to nezapíšu, tak si za pár dnů nemůžu vzpomenout.

V pátek jsem měla narozeniny a udělala jsem Sangrii a chtěla jsem se naučit bliny. Margo mi pomáhala s těstem, ale pořád se lepily a připalovaly, Ksjuša pak nějak spravila těsto, protože nešly udělat ani jí a nakonec jsme se pořádně najedly. Udělaly jsme oslavu u holek, protože u nich je více místa. Bylo nás sedm. Blanka, Ksjuša, Táňa, Galja, Margo, Oksana a já. Od Táni a její kamarádky jsem dostala půllitru vodky Žuravli, od Oksany a Margo také půllitru vodky pšeničné (ta je lepší než Žuravli), matrjošku a přání. Od Ksjuši a Galji přání a baškirský kompot. Blanka mi dala dort a tři růže. A koměndatka mi poslala bonboniéru. Udělaly mi všichni velkou radost. Ani jsem to nečekala. A hodí se přece všechno společně sníst a vypít, tak jsme začali u Sangrie a Oksana začala rozlévat vodku. Nikdy předtím jsem vodku nepila. Nechutná mi tvrdý alkohol, ani teď mi to nechutnalo, ale bylo blbé říct, že nechci. Holky jako správné Rusky vytáhly solené okurky, rajčata a ještě donesly maso. Protože když se pije, tak se musí zapíjet. A jako v Pelíšcích vodku před napitím zapálily, aby zjistili, zda je pravá a ona vůbec nehořela. Tak Margo prohlásila, že oslepneme a vzápětí to kopla do sebe. No ve finále jsem teda v pěti vypily obě flašky a ze dvou hrnců Sangrie zbylo jenom na dně. Všichni byly veselí a když se nám už točila všem hlava, tak jsme šly spát.
Nejlepší na tom bylo, že jsme se na druhý den s Blankou chystaly do Krondštatu, což je základna válečného námořnictva Ruska. Samozřejmě, že se výlet nekonal. Já jsem se ráno probudila relativně v pohodě. Točila se mi trošku hlava, ale když jsem se osprchovala a najedla, bylo mi úplně dobře. A jen jsem chodila a smála se holkám, které ležely jako trosky v posteli. Nevím, že mě to nevzalo, když nejsem vůbec zvyklá. Ale byla jsem ráda, že je mi dobře. Protože jsem odpoledne mohla vyrazit na výlet do města. Krásně svítilo sluníčko, tak jsem šla pěšky. Prošla jsem se po pravoslavných kostelech, které ale byly docela chudě vyzdobené. Po cestě zpět na kolej jsem znovu zašla do Petropavlovské pevnosti, protože je to tam moc fajn a šla zpět na kolej. V Čajové lžičce jsem si dala řecký salát a pak už konečně došla na kolej. Holky stále ležely ve stejné poloze a já jsem se mohla potrhat smíchy.

V neděli jsme tedy konečně vyjely do Krondštatu. Autobus jel ze stanice metra Staraja Děrevnja. Pro jistotu jsem se zeptala jednoho řidiče, odkud jede autobus a on mě poslal úplně na jinou stanici metra, bylo mi to divné, tak jsem se zeptala o kousek dál paní a ta mě poslala pár metrů, kde stál autobus. Kdybych dala na toho chlapa, tak bychom do toho Krondštatu nedojely nikdy. Cesta trvala přibližně 40 minut, autobus byl jen za 18 rublů.

Jezdí tady autobusy vyrobené v Číně. Jsou to přesně ty busy, kterými jsme jezdily v Hangzhou. Vyvolalo to ve mně nostalgické vzpomínky.
Když jsme vyjeli busem za město, zhrozila jsem se. Okolo byla mrtvá krajina, staveniště, samé jeřáby a bláto. Všechny okraje měst vypadají téměř stejně. Když jsme byli dál za městem, bylo vidět vesničky a typické domky. Ty ruské vypadají stejně jako ty, co jsem viděla na Ukrajině. Modré střechy, zelená nebo žlutá fasáda a jsou celé obložené dřevem. Většina jich vypadala, že jsou opuštěné. Podle mě tam lidé žili, akorát nemají peníze na opravu.

Krondštat leží na ostrově Kotlin, který je od roku 1996 spojen s Petrohradem mostem, který má několik kilometrů. Finský záliv byl ještě stále celý zmrzlý, takž takový ten strach, že člověk jede uprostřed vody, jsem nepocítila.

Bála jsem se, že v Krondštatě zmrzneme. Ale když jsem vystoupila z busu, byla jsem příjemně překvapená. Svítilo sluníčko, bylo bezvětří a celkově městečko na mě působilo jako Vítkov v neděli. Málo aut, minimum lidí, čistý vzduch. Strávily jsme tam něco kolem třech hodin a celou dobu nám tam bylo moc fajn. Navštívily jsme kostel námořníků, kde byla výstava válečného námořnictva. Potom jsme šly do přístavu, kde kotvily válečné lodě, které hlídali námořníci a také jsme v dálce viděly, jak po rozmrzlé části zálivu plují nákladní lodě.

Ještě jsme nedaleko našly pravoslavný kostel, který byla naopak nádherně vyzdoben a podlaha byla tak naleštěna, že by se z ní dalo jíst.

Celkově ve městečku nic moc není, ale celá atmosféra je tak příjemná, že se tam pojedu určitě ještě podívat.

Když jsme se vrátily do Petrohradu, málem jsme zmrzly. Sluníčko tady nesvítilo, protože bylo schované za oparem smogu. Vždy je mi v metru neuvěřitelné horko, ale teď mi byla zima, nemohla jsem se zahřát ani zanic.

Dnes je pondělí, což znamená, že jsme měly ráno školu. Dnes mě etika velice bavila, učitel říkal zajímavé věci o obchodním protokolu, které jsem vůbec nevěděla. Položila jsem mu několik otázek a byl v sedmém nebi, protože v té hodině nikdo nedává pozor a on se snaží, ale marně.

Udělaly jsme si oběd (usmažila jsem si kuřecí křidýlka a byla jsem špinavá až za ušima, přece jsem se nějakým způsobem přizpůsobila Rusům. Nejím příborem a jím přímo z pánvičky. Ale zuby si umývám tedy stále a sprchuji se každý den. V tomto bych se jim nikdy nemohla přizpůsobit. Dokonce se mě holky už ptaly, proč se denně myji??? No já opravdu nevím, co jsem jim měla odpovědět). No a po obědě jsem vymyslela, že půjdeme na vyhlídku města. Šly jsme pěšky z naší Petrohradské strany do centra (cca 5 km). Jenže se po cestě rozsněžilo tak, že když jsme šly přes Troický most, promrzly jsme až na kost. Z výhlídky tedy nic nebylo. Rozhodly jsem se tedy aspoň dojít ke Kazaňskému chrámu a znovu se tam podívat a posedět. A jak já mám pořád ve zvyku nadávat na něco, když jdeme po ulici a Blanka se tomu pořád směje. Tak jsem zase nadávala a za námi šla holka a jen jsem se tak otočila a už ze zvyku si říkám, že ta podle vizáže není Ruska. A za chvíli nás poslouchala a pak se zeptala, zda jsem Češky? Jmenuje se Hanka a studuje v Brně knihovnictví. Je tu také na semestr, je tu sama a nikoho v Petrohradu nezná. Ale nejdůležitější je, že bydlí na koleji, kde jsou samí Číňané. Takže se s ní, co nejrychleji spojímJ)))))) V pátek se chystáme na nějakou párty, kde člověk musí přijít oblečený ve stylu Stiljagy. To je nějaký ruský muzikál ve stylu 60 let. A ten, kdo přijde oblečený v tomto stylu, má vstup zdarma. Jinak zaplatí 500 rublů. Holky tady splaší nějaké šílené hadry, ať můžeme jít i my. Protože my tady máme jenom normální hadry. A právě chci zavolat Hance, ať jde s námi.

Do města jsme šly pěšky, tak jsem se rozhodly, že půjdeme i zpět pěšky. A protože nemám ráda stereotypní věci, tak jsem vymyslela, že půjdeme nějakýma uličkami. Mapu jsem se rozhodla vytáhnout, až bude nejhůř. A ono nejhůř opravdu přišlo. Odbočily jsme moc pozdě a kdybychom šly pořád tou cestou, tak bychom obešly zbytečně celý Petrohradský ostrov. Proto jsme se raději vrátily na místo, kde to známe. Jenže Blanka už mlela z posledního a mně se chtělo čurat jako vždycky. Na koleje jsem dolezly mrtvé. Nachodily jsme něco okolo 15 kilásku. Ale byla sranda, já mám ráda takové spontánní akceJ))))

Zítra mám školu a také půjdu na bazén.

O bazénu jsem myslím ještě nepsala. Byla jsem v úterý. Přišel takový namakaný padesátník, kterému jsem musela vysvětlit, proč jsem začala chodit až tak pozdě na bazén. Myslel si, že budu chtít dělat zápočet. Ale to se neodvažuji přivést do Čech zápočet z plavání na katedru slavistiky, to by se mi Vobořil vysmál.

Přišlo mi na bazénu divné akorát to, že dole v přízemí se člověk musí přezout a vysvléct si bundu, pak jde do druhého patra, kde přejde přes vrátnici, tam vás přesně ve stanovenou dobu čeká trenér. Dřív vás dovnitř bazénu nepustí. A pak už je to jako u nás, šatna, sprchy a bazén. Sice nebyl moc pěkný (moc jsem toho neviděla, když jsem si sundala brýle), ale voda byla čistá. Akorát mi vadilo, že člověk může plavat jen půl hodiny. To se sotva namočím a už musím ven. Ale mám to zadara, takže to je super. Protože bazény a fitka jsou tu hodně drahé. Čtyři lekce plavání stojí 850 rublů, což je opravdu hodně.

24.3.

Dnes jsme dostali výsledky z testu kulturologie. Musím se pochválit,více než půlka lidí to nenapsala a mezi nejlepší známky patřila dvojka a já jsem měla dvojku. Juchůůů. Hodina mě moc zajímala, probírali jsme kulturu staré Indie. Jedna ze zajímavostí bylo to, že Indové nikdy neutíkají a nechodí rychle. Protože podle nich člověk musí vydechnout tolikrát, kolikrát se nadechne a musí to odpovídat pravidelnému rytmu. Vyprávěla nám, jak jednou jela se skupinou studentů, mezi nimiž byli i Indové a kvůli nim by uletělo letadlo, protože v klidu seděli v kavárně na letišti a popíjeli kávu. A když pro ně učitelka přiběhla, nechtěli se zvednout, tak je chytla pod paží a utíkala s nimi do letadla. A od té doby s ni ti dva Indové nepromluvili, protože narušila jejich rytmus. Také vyprávěla jak se pozná Rus, od člověka ze Západu. Rusové mají vystouplé lícní kosti a my prý ne. Kdysi jsme byli všichni tzv. Arijci, kteří byli charakterističtí tím, že neměli vystouplé kosti. Kdežto mongoloidní typy měli vystouplé kosti a Rusové k nim kdysi patřili, než se začali směšovat jednotlivé národy.

Ale co mě nejvíce potěšilo bylo, že jako cizinec si ke zkoušce můžu vybrat jednu otázku, kterou se naučím a z toho mě vyzkouší. Cha cha. To se mi tuze líbí. Ale zápisky si stále budu dělat, protože ty hodiny jsou opravdu fajn.

A na kultuře řeči jsme opět dělali, to co už dávno umím ze druháku a je to jedna státnicová otázka, kterou jsem si chtěla vylosovat, protože je zajímavá. Jsou to přejatá slova. Jenže vypadá vtipně. Nosí šílené barvy a boty na deseticentimetrovém podpatku.

Po hodině jsem spěchala domů, protože jsem si musela udělat jídlo a vyrazit na bazén. Byla jsem unavená a už na eskalátoru jsem málem usnula. Ale v bazénu byla málo lidí a dobře jsem si zaplavala. Margo mi sehnala zámek na skříňku. Ještě ji říkám, že to mám na skříňku do bazénu a ona dotáhla zámek, který se tak hodí na vrata. Mohl vážit tak půlkila. Ze slušnosti jsem si ho vzala, ale samozřejmě, že jsem s tím skříňku nezamkla.

Po bazénu jsem se šla podívat do supermarketu O KEJ, měli tam mít takové pěkné sponky. Hned když jsem vešla do marketu, narazila jsem na výprodej šátků z Indie za 19 rublů. A potom jsem objevila ještě spoustu levných věcí, takže jsem odcházela nejen se sponkou, ale ještě s igelitkou plnou potravin. Měla jsem chuť na bliny, tak jsem se stavila do Čajové lžičky. Bylo tam úplně prázdno, protože bylo už devět hodin. Rychle jsem zhltla dva výborné bliny s malinovou marmeládou a utíkala na koleje.
Když jsem holkám ukázala šátky za 19 rublů, hned mi daly 200 rublů, jestli jim je koupím. Byly nadšené, podle mě ani ne z těch šátků jako z ceny.

Jak už je tady na pokoji zvykem, Margo každý večer vaří maso, protože ona bez masa nemůže žít. A vždycky nabízí, je jedno, jestli řeknu, že nechci. Stejně mi pokaždé nabere a k tomu mi  nalije colu. Za chvíli budu vypadat jako ony. Pořád se budu krmit a pak se do ničeho nevlezu. Ale jídlo se vždy protáhne na hodinu, přijde Blanka, Ksjuša a už jsme celá naše „vodka partička“.

25.3.

Dnes jsme nic neměly, chystala jsem se na net do školy, ale nechtělo se mi. Každý den pracuji na diplomce. Buď ráno nebo k večeru, tak dvě hoďky. Hodí se to, protože teď mám čas a až budu doma, tak čas nebudu mít jako vždycky. A pak si řeknu, že jsem dobře udělala, že jsem začala už tady.

Uvařila jsem si kuřecí křídla se zeleninou a přemýšlela kam půjdu. Nakonec jsem se odhodlala jít do Ruského národního muzea. V Moskvě je Treťjakovská galerie a Ruské národní muzeum je o něco menší. V Ermitáži je sbírka umění z celého světa a v národním muzeu je ruské umění. Především jsou zde obrazy. Potom je zde asi pět sálů keramiky a výšivek.

Já vždy muzeum vnímám jako celek. Jak je expozice rozmístěná, jaká je tam výzdoba. Zda je v muzeu dost světla, zda je tam teplo nebo zima atd. Musím říct, že toto muzeum se mi líbilo mnohem více než známá Ermitáž. Protože jsme na gymplu dělali docela podrobně ruské malířství, znala jsem autory, ne všechny, ale většinu ano. Hlavně jsem se zaměřila na obrazy, které se mi líbily už na gymplu. Dala jsem si za úkol najít Burlaky na Volze od Repina. Hodinu a půl jsem po muzeu chodila a nemohla je najít. Nakonec byly v posledním sále, do kterého jsem vstoupila. Ruské obrazy jsou mnohem zajímavější než obrazy Van Gogha, Da Vinciho, Renoira, Moneta atd. Dýchá z nich ruská kultura, jejich život. Například obrazy Leviatana jsou nádherné. Maluje ruskou přírodu Sibiře, Uralu, okolo Bajkalu. A také mám ráda Ščedrina, který zase maloval obrazy Neapole. Také musím v muzeu pochválit to, že všechny obrazy byly popsané jak rusky, tak i anglicky. Jediné, co mi vadilo, bylo to, že do muzea jsou dva vchody. Jeden z kanálu Griboedova a jeden z Michajlovského náměstí. Tudíž jsou tam dvě šatny, ale na rozcestnících v muzeu to není přesně popsáno. Takže když jsem odcházela, tak jsem se dostala na druhý konec muzea do špatné šatny a proto jsem musela jít zase zpátky přes celé muzeum.

S Blankou jsme byly domluvené, že se setkáme před marketem a já koupím holkám ty šátky a ještě si koupíme něco k jídlu. Při nakupování jsem se zakecala se třemi staršími babičkami. Jedna na mě přiměřovala oranžový šátek, zda by slušel její vnučce. Další nadávala, že za sovětské doby neprodávaly nebalené mražené potraviny / tady je nasypaná mražená zelenina, ovoce, ryby a každý si může nabrat kolik chce, tak to bylo i v Číně ). Říkala, že to je samá voda a pak to moc váží. Tak jsem jí říkala, že u nás v Čechách to není. A další se mně ptala, kde najde na váze číslo pro cuketu.

Když jsem přijela na kolej, holky se málem pohádaly, kdo si vezme jaký šátek. Nechápaly, co se tady v Rusku stalo, že prodávají takové levné věci.

Margo měla chuť na pivo, tak poslala Oksanu, ať jde koupit. Koupila čtyři plechy. Zase jsem mohla říkat, že už mám umyté zuby a že mám ještě práci. Ne, už jsem měla nalitou skleničku a z jedné se stanou dvě a ze dvou tři. Takže pak jsme seděli hodinu a holky nadávaly, jak se tady v Rusku špatně žije atd. Nakonec otevřely skříň a začaly jsme si všechny zkoušet věci na páteční akci. Oksana má spoustu věcí, které si nakoupila v Americe. Říkala, že předváděla oblečení a potom dostala kupón a mohla si koupit jakoukoliv značku. Má tady šaty, které prý stojí několik tisíc. Margo, říkala, že kozačky, které jsem si zkoušela stojí více než auto. Chápu, že chtěla vyjádřit jejich hodnotu, ale s autem to trochu přehnala.

26.3.

Šla jsem do školy na net a byla tam asi hodinu. Potřebovala jsem mluvit ještě s učitelkou kvůli knihkupectví. Protože nemůžu sehnat jednu knihu.

Zapomněla jsem si na koleji peníze, tak jsem se musela vrátit. Jela jsem na Něvský metrem a pak šla pěšky až ke Kunstkaměře na Vasilieostrovskou stranu, kde je filozofická fakulta a je tam dobré knihkupectví.

Svítilo sluníčko, ale večer mi holky říkaly, že bylo mínus osm. Myslela jsem, že po cestě zmrznu. Pořád jsem fotila, takže jsem měla ruce venku. Chtělo se mi strašně na WC, pořád jsem přemýšlela kam půjdu a dostala jsem geniální nápad. ERMITÁŽ. U kasy byla tak hodinová fronta. S Blankou jsme to opravdu vychytaly, teď tam bude stále více lidí. Frontu jsem obešla a šup na záchod.

Pak jsem pokračovala a konečně našla fakultu. V knihkupectví jsem strávila asi hodinu. Knihu neměli, protože se přestala v tomto roce už vydávat. Je to jediná důležitá kniha, kterou na diplomku potřebuji. Snažila jsem se najít podobnou. Něco jsem našla, co se mi bude hodit. Zase jsem měla chuť skoupit celé knihkupectví. Mají opravdu bohatý výběr.

Po cestě zpět se mi opět chtělo na WC, to je z té zimy. Jenže už nebylo kam jít. Podle mapy jsem měla za chvíli dorazit k metru. Chtěla jsem se podívat, kolik je hodin a hodinky nikde. To jsem si zase zanadávala. Nemělo cenu se vracet 5 kilometrů zpět. Už jsem je ztratila dvakrát a potřetí už nadobro. Už nikdy nechci hodinky na zacvakání. Protože mi pořád padají z ruky, i předchozí hodinky mi pořád padaly. Byla a jsem fakt naštvaná, ale co nadělám? Nic.

Metro bylo opravdu kousek a já už jsem se viděla na koleji na WC.

Přišla jsem opravdu promrzlá, ale zase jsem objevila nové kouty Petrohradu a hezky jsem se prošla.

Udělal jsem si kuřecí nudličky s bramborami a tak jsem si pochutnala.

Dnes jsem koupila pivo já, zase jsme poseděly a pokecaly. Zjistila jsem, že tady nikdo nemluví takovou ruštinou, kterou se učíme ve škole. Mají strašně bohatý jazyk. Hlavně je spisovná ruština plná slov ze slangu a žargonu, že už to ani nerozlišují, co je spisovné a co ne. Mladí lidé obecně mluví téměř jen slangem. Takže se denně naučím nová slovíčka, která stejně nemůžu u nás použít, protože je jednak staré učitelky neznají a hlavně to nejsou spisovná slova.

Například od podstatného jména „chuj“ /mužský pohlavní orgán/ lze vytvořit slova snad ve všech slovních druzích. Ale pak už původní význam ztrácí svůj smysl. Například „chujišče“ znamená nepořádek, blbost, pitomost. „chujatyj“-špatný.

27.3.

Protože jsme minulý týden napsaly zápočet z Regionálních konfliktů, neměly jsme dnes školu. Ale já jsem ráno vstala, napsala jsem maily, dopsala blog, něco udělala na diplomce. Pak jsem si uvařila oběd. Kuřecí prsíčka potřené majonézou, kečupem a kořením a upekla jsem si je s bramborami. Byla to dobrota, ještě jsem si schovala na večer.

Šla jsem do školy na net, jenže v počítačové učebně psali nějaký test. Tak jsem musela čekat hodinu na chodbě, než zazvoní. To mě naštvalo, protože víte, že já  nemůžu jen tak sedět a čučet doblba. Ztráta času. Pak jsem měla deset minut na to, abych stihla všechno z flešky zkopírovat do počítače a z počítače na flešku.

S Blankou jsme byly domluvené, že pojedeme do knihkupectví. Čekala na mě u kolejí.

Protože v pondělí píšeme test z Etiky, musíme si nastudovat nějakou literaturu. Ale samozřejmě v Domě knihy neměli ani jednu knihu z těch, které nám učitel nadiktoval. Ale když už jsme tam jely, tak jsme si přečetly něco podobného. Já mám pocit, že jsou to věci obecně známé a že není třeba se to učit. Test bude formou a, b, c, takže si myslím, že to napíšeme.

Na kolej jsme přijely asi v pět. Já jsem dělala úkoly do Olomouce, protože mi Monika poslala další várku. Tady holky spaly. V sedm jsem si lehla také, jenže pořád někdo do pokoje chodil, tak jsem vstala a šla něco dělat. V devět se holky začaly připravovat na dnešní akci Stiljagy. Našly jsme hadry, pak jsem se malovaly a dělaly účesy. Mně nic nedrželo na hlavě, protože mám jemné vlasy. Vypadaly jsme jako hastroši.

Před půl dvanáctou jsme vyrazily. V té odporné kose jsme šly jenom v letních botičkách a šatičkách. Málem jsem zmrzla. Před klubem se váleli bezdomovci a prázdné flašky od alkoholu. Bylo to tam nechutné. Ve frontě jsem byla nejstarší a o chvíli později jsem zjistila, že jsem byla nejstarší i v celém klubu. Před vchodem nás kontrolovali chlapci, řekla bych tak sedmnácti, osmnácti letí. V šatně jsme si sundaly bundy a šly do sálů. Já jsem si vzala jenom peníze do kapsy a kopii pasu. Brát s sebou tašku na takové akce je nebezpečné. Uvnitř byli šílení lidi, ale zase musím říct, že někteří byli opravdu stylově oblečení. Chvíli jsem stály s Okasnou a jen tak pozorovaly lidi. Holky šly tančit. Já, která tanec nemám ráda, jsem se nakonec také musela začít hýbat do rytmu. Protože se nedalo, kde sedět a stát už vůbec, dav by nás povalil na zem. Bylo tam strašné vedro a hudba ječela tak, že mě po dvou hodinách bolely uši. Fakt nekecám. Málem jsem lekla žízní. Pivo stálo 150 rublů. Takže jsem raději sušila a pití nealko jsme si koupily až po cestě na kolej. Vydržely jsme tam do půl třetí.

28.3.

Na to, že jsem zalehla o půl čtvrté, tak jsem se vzbudila už o půl desáté. Nemůžu spát, když tady přímo pod okny jezdí auta.

Psala jsem do půl páté diplomku. Nechtělo se mi jít ven, protože začalo sněžit. Už mám toho sněhu po krk, kdyby to bylo u nás, tak to je jiná. Ale tady nasněží a buď hned roztaje nebo zčerná od prachu.

Snažila jsem se dovolat té Češce, protože mi psala, jestli nechceme jít do divadla. Ale pořád byla nedostupná. Teď mi volala, že stejně nejde, tak se setkáme až zítra v metru a pojedeme na výlet do Pavlovsku.

Blanka spí, takže nevím, zda někam půjdeme či ne

Takže jsme nakonec nikam nešly. To bylo poprvé, co jsem seděla celý den doma. Ale v tom počasí se mi trajdat nechce.

29.3.

Dnes jsme byly domluvené i s Češkou Hankou, že pojedeme do Pavlovsku. Měly jsme sraz na stanici metro Kupčino, odkud jezdí električky /příměstské vlaky/. Přesně v deset jsme dorazily, Hanka nemohla najít východ, ale za chvíli už jsme byly všichni. Jízdenka stála 14 rublů. Na perón nás pustili, až když jsme prošly přes turniket s jízdenkou. Dobrý systém. Přesto ve vlaku ještě jezdí průvodčí. Cesta trvala asi dvacet minut. Pavlovsk je spíš taková vesnička. Pavlovsk nechal vystavět Pavel I., aby zde mohl jezdit odpočívat se svou manželkou. V centru městečka se nachází velký přírodní park, kde se vybírá vstupné. Je to anglický park, protéká jim potok, přes který vedou mosty. Připadala jsem si jako v lese u nás. Bylo tam fajn. Jediné, co mi kazilo zážitek byl déšť, který zesiloval tak, že začalo lít jako z konve. Proto jsme celou procházku musely zkrátit. Prohlídka zámku, který nazývají ruským Versailles, nám zabrala asi hodinu. Moc se mi tam líbilo. Takový zámek u nás nenajdete. Interiér je bohatě zdoben. Člověku až přechází oči. Přidaly jsme se ke skupině dětí, takže výklad byl hodně zkrácený. Ale stačilo se jen dívat. Vadí mi, že pro cizince je vstup 500 rublů. Pro studenty 100. Chtěla jsem tady vzít mamku s tetou, ale 500 rublů je moc.

Kvůli počasí jsme se vrátily do Petrohradu v pět. Dnes se posunoval čas o hodinu dopředu a já jsem z toho celá zmatená.

Hanka nás pozvala k sobě na koleje. Bydlí na stanici metro Černá řeka. Znám to tam, protože jsem tam tehdy hledala bazén.

Z kolejí jsem byla nadšená. Mají všude květiny a čisto. Na každém patře je děžurnyj, člověk který hlídá patro. Udělaly jsme společně turecké jídlo. Usmaží se rajský protlak s mátou. A potom se to společně se smetanou a česnekem zamíchá do těstovin. Je to levné a dobré jídlo.

No a na Hančiným patře bydlí samí Číňané. Chodila jsem po chodbě, protože tam byli Číňané a děžurnaja jim nadávala, že si neuklízí na pokoji, že tam něco vylili a jestli to neuklidí, tak je z kolejí vyhodí. Jenže oni ji nerozuměli. Tak přišla další holka, která jim to měla přeložit. Jenže ona také nerozuměla. Šli pro dalšího Číňana, který prý umí rusky. Ve finále jich bylo na chodbě osm. Já bych byla schopná to přeložit, ale co myslíte???? Styděla jsem se. Tak jsem raději zaplula do kuchyně, kde jsem viděla jídelníček v čínštině, tak jsem se v tom probírala. A jedna Číňanka tam vařila a jak mě znáte, tak jsem se zase nemohla odhodlat, abych se s ní dala do řeči. Kvůli toho jsem tam přišla. A holky do mě hustily, až jsem se konečně odhodlala. A dopadlo to tak, že chce, abych ji doučovala ruštinu a ona zato se mnou bude mluvit čínsky. Vyměnily jsme si telefonní čísla. A rozloučily se. Tekly mi sliny, když jsem viděla ty dobroty, co připravovala. Do Číny se už těším, až se pořádně nadlábnu čínského jídla.

Šly jsme jíst a Hanka mě zatáhla ke dveřím, kde bydlel Číňan se kterým se zná a umí trochu rusky. Tak jsme ho pozvaly na čaj, jenže šel do obchodu a říkal, že potom přijde. Myslela jsem, že už nepřijde, ale nakonec přišel. Studuje v Rusku hru na akordeon. V Číně už má vysokou hotovou a škola ho vyslala tady. Chodí do školy a hraje v orchestru. Je mu 24 let a je to typický hodný, stydlivý Číňan. Rusky umí špatně, ale nějakým způsobem se domluví. Když nevěděl, tak jsem mu to zkoušela vysvětlit v čínštině. Vždycky jsme to dali nějak dohromady. Takže jsem se na konec dozvěděla zajímavé věci. Je velice věřící. Každou neděli chodí tady v Rusku do kostela a pomáhá při bohoslužbách. Nevím, zda dělá ministranta nebo zda třeba jen uklízí. Vykládal mi o bibli a o Ježíši. Bydlí v Xiamenu. Což je jedno z měst tzv. ekonomické zóny. Je to město, kde přijíždí Číňané pracovat. Je to stejné jako Shenzhen, kde jsem byla. Jsou to odporná industriální města, kde nic není. Jenom spousta lidí. Myslím si, že se ten kluk do Číny už nevrátí. Jestli jo, tak jenom na určitou dobu.

Přinesl čínsky čaj a zaléval ho po čínsky. Všichni hleděli, protože to nikdy neviděli. Já jsem se s vůni čaje vrátila zase do Číny. Takový čaj se nedá sehnat nikde jinde než v Číně. Blance třeba nechutnal. Je to o zvyku.

Hanka ještě volala Tomášovi, kluk, který se narodil v Polsku, ale studoval v Čechách. Je od Karviné, ale česky mluví docela špatně. Přijel ještě se svým spolubydlícím Němcem Viktorem. Byl už v Rusku a jde to poznat podle toho jak mluví. Němce bych v něm rozhodně nehledala. Takže nás na pokoji bylo 6 a jazyků bylo také šest. Dobře jsme si popovídali. Yam /Číňan/ nás nakonec všechny objal a podál nám ruku, to ho naučila Hanka, protože jsem v Číně nezažila, že by si lidé podávali ruce. Možná při obchodní jednáních, ale při seznamování jsem se s tím nesetkala.

Odjížděli jsme o půl desáté. Byl to fajn den plný nových poznatků a zážitků.

30.3.

Dnes jsme psali na Etice mezisemestrální test. Protože jsme nenašly potřebné knížky, tak jsme nevěděly odpověď na otázky, které braly, když jsme ještě tady nebyly. Ale to nevadí, nějakým způsobe jsem to zpytlíkovala. Po hodině jsem šla na net, kde jsem ztvrdla asi hodinu, musím všem odepsat a vždy to odkládám ze dne na den a pak na to konečně sednu.

Udělala jsem si oběd a psala diplomku. Je zima a prší, tak se mi opravdu nechce nikam chodit. Našla jsem kino na večer. Jestli nepůjde Blanka, tak půjdu sama. Nakonec jsme šly obě. Bylo to v Domě kino, které jsem přesně věděla, kde je. Jenže přijdeme tam a na dveřích napsáno Rodina. Dívám se do programu a hrají úplně jiné filmy. Buď jsem blbá já nebo kecají na netu. Ptám se trapně u pokladny, jestli hrají film Choke, rusky Udušje. Oni mi říkají, že Dom kino je vedle. Logicky jdu do vedlejší budovy a tam nic. Už jsem byla bezradná. Vracím se zpět ke dveřím a najednou spatřím boční vchod, kde je na lístečku napsáno písmem velikosti 10 Dom kino.

Promítací sál se nacházel až v pátém patře. Což byl pro mě zážitek protože jsem nikdy do kina nešla tak vysoko. Hledáme sál, který by mohl vypadat, jako že ses tam bude promítat. Šipky nás zavedly do místnosti, který vypadala jako obývák ve větším vydání a to byl sál. Byla jsem překvapená, ale na druhou stranu jsem si řekla, že to jsem nikdy neviděla a že ta místnost je schválně vybraná k tomu filmu.

Film byl anglicky s titulkami a pouštěli ho z DiViDička. Hned v prvních minutách jsem se smála. Byl to film plný černého humoru ve stylu Bukowského. Sice to bylo hodně oplzlé a vulgární, ale dobře jsem se pobavila a pochopila, proč se to promítalo právě v takové místnosti. V multikině by film ztratil svoje kouzlo. Všem doporučuji. V češtině se to jmenuje Zalknutí.

Protože je posunutý čas, na ulici bylo v devět ještě vidno. Odcházely jsem s kina tak nějak odlehčené a v pohodě.

31.3.

Na Kulturologii to bylo opět fajn, pokračovali jsme v kultuře Indie. Myslím si, že je zajímavý poznatek, že Indové do dnešní doby netrpí žádnými civilizačními chorobami. Jediné nemoci, které se u nich vyskytují jsou infekční nemoci. Což se samozřejmě nedivím.

Kulturu řeči jsme opět neměly, protože psali písemku a učitelka říkala, že nemusíme přijít. Tak jsem šla na net a potom na kolej. Udělala jsem si jídlo a pak šla na bazén. Dnes jsem nebyla unavená a těšila jsem se. Dobře jsem si zaplavala, akorát jsou tam stále lidé, kteří nechápou, že se na bazéně plave a když už neplavou, tak by mohli stát někde v rohu a nechodit po dně uprostřed plavecké dráhy. Já mám vždycky z nich nervy.

Prý už přišlo jaro, je tady pět stupňů. Já chodím v čepce, šále, prostě tak, jak tady chodím celou zimu. Když jsem šla z bazénu s mokrou hlavou, málem jsem zmrzla.

Když jsem přišla, , tak holky zase jedly ajak se tady už stalo zvykem, musela jsem s nimi. A k jídlu patří pivo, které také nelze odmítnout.

Takže jsem s diplomkou moc nepohnula, ale zase si procvičím ruštinu. Holky se mi pořád směji, jak mluvím. Oni mluví slangem a my se ve škole učíme spisovnou ruštinu. A jak mluvím spisovně, tak do řeči občas hodím nějaký jejich slang a oni z toho nemůžou. Hlavně mluví hrozně rychle a občas jim nerozumím a pořád se musím dokola ptát.