Petrohrad VI

10.4.

Dnes naše první cesta směřovala do Ermitáže. Šla s námi i Blanka, abychom mohly vyzkoušet trik. My jako studenti máme vstup zdarma. Mají tam vstup zdarma studenti z celého světa, což se mi líbí. Mělo by to tak být všude. Naštěstí byly otevřené čtyři pokladny. Blanka koupila jeden lístek a já dva u každé pokladny jeden. Tudíž jsme měly tři vstupenky. Blanka s námi nešla, jen koupila lístek. Ale když jsme se blížily k turniketu, uviděla jsem babu, která tam sedí u počítače. Tak to nemůže nikdy vyjít. Když jsem procházela, naskočila jí tam moje vstupenka typ vstupenky. Když prošla mamka, baba se na ni podívala a řekla:“Cožpak je to student“? U tety si toho také všimla. Ale my jsme šly dál a nic neslyšely. Takže jsem byla ráda, že to vyšlo, ale příště bych to už raději nezkoušela. V Ermitáži jsme strávily as tři hodiny. Na Palácovém náměstí vojenský orchestr nacvičoval hudbu a pochod. Nevím proč, možná proto, že 12.4. je výročí Gagarina. Chvíli jsme je pozorovaly a pak šly do chrámu svatého Isaka. Vstupné dovnitř bylo drahé a já si myslím, že za ty peníze ta prohlídka nestojí. Chtěla jsem jít na kolonádu. Což je vyhlídka na kupoli chrámu. Teta už tam byla, ale šla s námi znovu. Schody nebraly konce a poslední výstup byl docela nebezpečný. Schody byly chráněny jenom železnou konstrukci. Z výhledu jsem byla zklamaná. Půlka Pitěru byla zastíněna jeřáby a odkryl se mi pohled na polorozpadlé domy a továrny. Navíc byla vyhlídka docela nízko, protože výhledu bránily věže chrámu.

Po vyhlídce jsme šly na oběd do kavárny, která se nachází kousek od chrámu Spasitele, kde jsme šly potom. Tentokrát mi dali vstupenku pro ruského studenta. V chrámu se mohlo fotit, což jsem předtím nevěděla. Mně se Spasitel opravdu líbí. Má svoje kouzlo a vím, že takový chrám neuvidím nikde jinde na světe, ale jen v Rusku.

Po cestě na metro jsme ještě zašly do Domu Knihy pro pohledy.

A pak jsme šly už konečně na metro. Do hotelu jsme dorazily okolo půl sedmé. Zase jsem poseděla do devíti, dnes jsem se v hotelu i osprchovala a šla na kolej. Spát chodím každý den v jednu, dřív tady není klid. Mamka mi dovezla Sametové vrahy, protože jsme s Blankou řešily, jak to tehdy bylo s orlickými vraždami a pořád jsme to nemohly nějak vyřešit. Tak říkám, že napíšu mamce, ať doveze film. Mrkla jsem se na něho a šla spát, byla jsem mrtvá.

11.4.

Dnes jsme po snídani /mamka s tetou mi nechávaly snídani, chodila jsem jíst k ním/ jely busem do Smolného kláštera. Klášter byl tentokrát otevřený. Naštěstí u pokladny seděla solidní paní, která nám řekla, že prohlídka kostela nemá cenu. Že v současné době slouží jako koncertní sál a není tam v podstatě co k vidění. Tak jsme šly jenom na vyhlídku do zvonice.

Tentokrát se mi vyhlídka líbila více. Po cestě nahoru nám hrála barokní hudba a věž byla vyzdobená fotkami. Jenže když jsme dolezly nahoru, začalo pršet. Ale mně se líbil výhled na komplex kláštera a také to, že nahoře bylo vyprávění o tom, co můžeme z věže vidět. Modlila jsem se, ať přestane pršet. A ono to fakt vyšlo, když jsme přišly dolů před klášter, déšť přestal. Šly jsme pěšky k Tauridskému parku, který byl opět zavřený, tak jsme došly až na metro a šly na Něvský do kavárny na oběd. Pak jsme jely busem do Kunstkaměry /Antropologické a etnografické muzeum/. Zrovna byla přestávka na oběd, tak jsme musely počkat do dvou než otevřou. Teta řekla ruským přízvukem „dva“ a dostaly s mamkou lístek pro ruské občany, a tak ušetřily sto rublů. V muzeum jsme byly dvě hodiny.

Mamka s tetou chtěly do supermarketu, tak jsme jely do Okeje. Tam jsme také byly asi hodinu. Vrátily jsme se jako vždycky okolo půl sedmé a pak už to samé, seděla jsem do devíti, umyla se a šla na kolej. Dnes jsem šla spát ve čtvrt na jedenáct. Teta mi dala tlumiče do uší a já jsem spala jako by mě do vody hodili.

12.4.

Dnes jsme šly do Jusupovského paláce a zase vyšel tetin přízvuk „dva“ a zase měly lístky pro ruské občany. Dnešní průvodkyně se mi vůbec nelíbila, řekla o půlku míň věcí než průvodkyně minule. Byl tam takový chlap, který asi stokrát za prohlídku vyfotil svoje příbuzné, vůbec neposlouchal výklad a pořád fotil. Podle vzhledu byl trošku mimo.

Po prohlídce paláce jsme se šly podívat na Měděného jezdce. V parku před sochou stojí už od zimy chlap a má s sebou medvěda a vybírá prachy za focení. Když jsme přišly, tak ho zrovna krmil džusem. A shodou okolností jsem na druhý den četla v novinách právě o tomto člověku, lidé nesouhlasí s tím, aby medvěd seděl uprostřed parku, kde chodí rodiče s dětmi a obecně to považují za nevhodný způsob výdělku. Tak jsem zvědavá, zda tam ještě za měsíc bude pózovat borec s medvědem.

Prošly jsme opět kolem Ermitáže, přes Palácové náměstí, podél řeky Mojky, kolem Spasitele na metro a jely do Megy.

Jak jsem tady už psala, Mega je obrovský supermarket. Tam jsme strávily asi dvě hodiny. Objevily jsme IKEu, kde mají opravdu dobré ceny, škoda, že člověk nemá nafukovací kufr.

13.4.

Dnes je pondělí a většina muzeí je zavřena, proto jsem vymyslela, že pojedeme do Krondštatu. Raději jsem řekla, že se pořádně oblečeme, než abychom mrzly. A vyplatilo se nám to. Počasí nebylo nic moc, ale později se vyčasilo a bylo hezky. Muzeum námořnictva bylo zavřeno, tak jsme se prošly jenom okolo budovy a potom jsme šly do přístavu. Dnes tam nebyly žádní turisté. Podívaly jsme se do pravoslavného kostela a jely zpět do Pitěru. Mohly jsme tu strávit necelé tři hodiny. Jak píšou i v průvodci, není tu celkově nic k vidění, ale mně se tu líbí, je tu čerstvý vzduch a není tu ten shon, který vládne tady ve městě.

Ať přemýšlím jak přemýšlím, tak si myslím, že už jsme nikam nešly a vrátily se rovnou do hotelu.

14.4.

Dnes jsme vyšly o něco později. Jely jsme ne Něvský prospekt, tam jsme šly ke kinu Aurora, potom na náměstí Ostrovského jsme se vyfotily před Alexandrinským divadlem a sochou Kateřiny II. A protože svítilo sluníčko, tak jsme šly pomalu a vychutnávaly si konečně teplejší den.

Počasí je tady opravdu proměnlivé, ráno člověk pomalu vychází zase v čepici a odpoledne je v jednu chvíli takové teplo, že si musíte rozepnout bundu.

Mamka s tetou ještě chtěly jet do marketu. Já už jsem neměla žádnou památku naplánovanou. Jely jsme zase do Megy. Dnes jsme se musely ale vrátit dřív, aby se mohly sbalit. Dnes jsme odešla o trošku dřív. Ráno jsme musely vstávat ve čtvrt na šest, protože letadlo odlétalo v 8:30. Mamka s tetou byly spokojené s ubytováním, mně se to tam také líbilo, byl tam na rozdíl od kolejí božský klid a bylo tam čisto.

Zjistila jsem, že mamčin pidi kufr je nafukovací. Vlezlo se tam téměř všechno. Něco mi vzala teta. Dala jsem domů zimní oblečení a hlavně knihy, které jsem nakoupila. Myslela jsem, že se to nevejde a budu si muset půlku věcí odnést zpátky, ale všechno se vešlo i s dárky.

15.4.

Ráno v šest přijel „taxík“. Když vzal mamčin kufr, málem hodil držku. Viděl malý kufr, tak si myslel, že automaticky musí být lehký. Podle mě měl hodně přes dvacet kilo. Po půl sedmé jsme byly na letišti. Až budu velká, tak budu dělat v Petrohradě „taxikáře“. Borec nebyl vůbec taxikář. Domluvily jsme si to v hotelu a oni nám zajistili „taxík“. Neměl žádné označení. Podle mě to byl nějaký příbuzný, který potřeboval prachy. Za 40 minut bych si také chtěla vydělat tolik peněz jako on. Jenže my jsme neměly jinou možnost, než taxíka. Mamka s tetou už nechtěly absolvovat tu šílenou cestu metrem a busem s těžkými zavazadly. A teď bych už tak lehce mamčin kufr neunesla a navíc metro jezdí od šesti a na letiště bychom přijely až o půl osmé, což je pozdě. Já už se těším až pojedu domů ověšená jako vánoční stromeček.

Na letišti jsme ještě chvíli poseděly a pak šla mamka s tetou k check-inu. Viděla jsem, jak každého ohmatávají, to jsem nikde neviděla. Raději jsem ještě počkala deset minut, kdyby náhodou měla mamka moc těžký kufr, tak ať nemusí platit a abych mohla ty věci vzít já. Nikdo nechodil, tak je asi všechno v pořádku.

Počkala jsem na bus a jela zpět na stanici metra Moskevská. Nasedla jsem na číslo 13, jenže ona jezdí buď na jeden směr nebo na druhý. Ale to já nepoznám, protože na letiště zajíždí v obou směrech. No samozřejmě, že jsem nasedla na špatný směr. Lidí stále ubývalo a navíc jsme jeli úplně jinou cestou. Ani jsme se nenadála a byli jsme na konečné. Tak jsem vystoupila a přešla cestu a čekala na ten stejný autobus, až pojede zpět. Konduktorka po mně nechtěla znovu peníze, jen mi dala lístek. Už podruhé se mi v buse stalo, že byli opravdu hodní.

Dojela jsem na stanici metra, ale ještě mě čekal důležitý úkol, musela jsem najít, odkud vyjíždí číslo 13. Za měsíc a něco to budu potřebovat a to nebudu mít čas hledat zastávku a hlavně ani sílu, protože budu mít kufr, batoh, tašku a notebook. Zastávky jsou na čtyřech místech, podél velikánského náměstí Vítězství, kde stojí socha Lenina. Obešla jsem celé náměstí. Na jedné straně se jen vystupuje, na druhé to vypadalo, že by se tam mohlo nastupovat. Počkala jsem, až pojede 13, ale bylo tam podezřele málo lidí. Už jim nevěřím, beztak to zase jelo na konečnou. Říkala jsem si, že nedám nic za to, když se půjdu podívat na další stranu. Blížila se osmá hodina a lidí začalo přibývat. Šla jsem docela daleko, ale vyplatilo se mi to. Našla jsem správnou zastávku na letiště. A hned u ní byl vstup do metra. Jenže, jak už jsem psala s tím metrem na Moskevské je to hodně zvláštní. Celé se opravuje a jsou tam provizorní východy bez označení. Takže jsem si dělala takové vizuální body, podle kterých poznám správný východ. V podchodu je knihkupectví, pak je tam jeden plech žlutý a druhý modrý a také je to poslední východ napravo. Jsem zvědavá, zda to 23. 5. najdu dobře. Když tak se projdu s kufrem okolo náměstí.

Ten týden, co tu byla mamka s tetou byl nejlepší za celou dobu, co tu jsem. Zažily jsme spoustu srandy, navštívily památky, pokecaly, a celkově jsem se cítila moc fajn. Musíme takto ještě někam zajet. Myslím si, že se i mamce i tetě tady líbilo. I když by si určitě přály míň chodit. Ale tady vám ocituji větu s průvodce: „Kdo chce Petrohrad skutečně dobře poznat, musí chodit! „

Dovezly mi spoustu sladkostí a marmelády. Od tety jsem dostala dárek k narozeninám.

Mamka mi nakoupila salámy, sýry, dovezla lečo, víno a pivo. Celý týden jsem se krmila. Mamka mi nechala peníze, které ji zbyly a koupila mi ještě spoust věcí na památku.

Jsem ráda, že tady byly. Nejen kvůli nim, ale i kvůli mně, že mi to tady tak příjemně oživily.

16.4.

Ještě jsem nenapsala, jak jsem zažila poprvé metro ráno. Jestliže tvrdím, že mezi pátou a sedmou je metro narvané, tak se mýlím. Ráno se do něho nedalo nastoupit, jak jsem nastoupila na Moskevské, tak jsem ve stejné poloze zůstala až do Petrohradské. A na Petrohradské jel jenom jeden eskalátor a fronta lidí byla už z poloviny nástupiště. Lidé se přidržovali stěn, aby je dav nepřimáčkl ke stěně. Toto jsem nezažila ani v Číně při výstupu z vlaku. Ale chápu, že každý spěchá do práce a na nějaké přednosti není čas, každý chce být všude rychle. Takže cestu jsem zvládla bez újmy na zdraví.

Když jsem přišla na kolej, najedla jsem se, holky ještě spaly, tak jsem zalehla s nimi. Probudila jsem se okolo oběda. Holky měly šok z toho, že jsem ráno odešla tak brzy. Když jsem vstala, zima byla pořád obrovská. Psala jsem na počítači a pořád se chystala ven, ale nakonec jsem nikam nešla a zůstala tady na koleji až do večera.

17.4.

Dnes jsem šla do školy, nejprve jsem šla na net a potom jsem čekala na Etnologii. Pořád nikdo nechodil, tak jsem se šla zeptat holek ze čtvrťáku a ty mi řekly, že dnes není. No jo, to mě ani nepřekvapuje. Škoda, že tady ještě nenajely na systém toho, že když se hodina nekoná, tak to vyvěsí na nástěnku. Snad na to časem přijdou, že to je dobrá věc. Potkala jsem jednu sekretářku, která dělá na katedře, kde pracuje Chachalin, tak už mě zná. Ptala se mě, jak se tady líbilo příbuzným a různě se vyptávala. Jestli letenka za 12 000 rublů tam i zpátky je dobrá cena /asi se chystá do Čech/, dále se ptala jaké podmínky máme na koleji atd.

Venku bylo hezky, ale chladno. Nechtělo se mi však sedět někde v místnosti. Měla jsem chuť si něco pěkného koupit. Sedla jsem na metro a jela do obchodu obhlédnout slevy. I když teď žádné nejsou, protože je nová kolekce a ceny jsou zbytečně nadsazené. Ale nakonec jsem našla sukni za 290 rublů, což je výborná cena. Bez slevy stojí přes 1000 rublů. Udělala jsem si radost, ještě jsem se prošla a večer jsem dorazila na kolej.

Monika mi poslala úkoly z Olomouce, tak jsem začala opisovat

18.4.

Dnes jsme měly Slavíka a jeho Mezinárodní politiku. Hned se zeptal, jak se tady líbilo příbuzným. Mluvil dnes zajímavě, vyprávěl nám o jeho tetě, která byla odvezena do Německa, ale nezavřeli ji do koncentráku, ale zůstala pracovat na statku a potom po válce se vrátila do Ruska. Také nám popisoval, že jeho matka dělala za války překladatelku a jak to vypadalo v Leningradu během blokády atd. Ta hodina mě zase moc bavila.

Nevím, zda jsem už psala, že s Blankou už společně nikam nechodíme. Naposledy jsme byly společně v Pavlovsku. Ona chodí denně s Azaharou a Jou, Jojem jak říká Lukáš. Mě nebaví jejich akce a ji nebaví moje akce. Takže si každý děláme svoje.

Proto jsem šla po škole do kina, zase do Domu Kina a Blanka šla s nimi do hospody.

Samozřejmě, že jsem zase neodhadla čas a přiběhla do kina s jazykem na vestě. Film už patnáct minut běžel. V sále byli tři lidi. Byla jsem úplně mokrá, takže mi za chvíli začala být zima, ale už to znám, proto jsem s sebou v tašce měla tričko s dlouhým rukávem.

Film se mi moc líbil, zase byl netradiční jak to už v tomto kině bývá. Jmenoval se v překladu Vzpomínky smolaře, je to britský film z loňského roku.

Když jsem vylezla ze sálu a podívala se z okna, měla jsem fakt šok. Venku sněžilo. Jenže když jsem vyšla na ulici, zjistila jsem, že to je sníh s deštěm. Za chvíli jsem byla celá  promočená. Byla hrozná zima, než jsem došla na metro, měla jsem kalhoty do půlky mokré, protože už chodím v jarních botách.

Samozřejmě, že když jsem dorazila na kolej, venku přestalo sněžit.

Udělala jsem si večeři a seděla na počítači a dělala úkol do Olomouce.

19.4.

Blanka mi půjčila velkého průvodce Petrohradu. Protože je víkend, tak přece nebudu sedět tady. Měla jsem už naplánovanou Gatčinu, ale včerejší počasí mě překvapilo a bála jsem se, že bude zase tak škaredě. Nicméně jsem si nastavila budík, abych nezaspala a řekla jsem si, že uvidím ráno. Když jsem se vzbudila, tak svítilo slunko a proto jsem se rozhodla, že pojedu.

Jela jsem na Baltijské nádraží. Když jsem přišla, vlak zrovna ujel. Další jel až za hodinu a půl. Koupila jsem si časopis a četla si. Bylo to něco jako Praktická žena, ale nějaké zajímavosti tam byly. Čas se strašně táhl, ale asi dvacet minut před odjezdem přistavili vlak.

Po cestě vlakem jsem fotila a pozorovala „mrtvou“ krajinu.

Naproti mě seděl muž, moc jsem si ho nevšímala, ale pak jsem začala vnímat, že si mě stále prohlíží. Začal mi vadit a říkala jsem si, že by mohl vystoupit. Nicméně on jel až na konečnou. Cesta vlakem do Gatčiny trvala asi hodinu.

Vystoupila jsem z vlaku a zase jsem si všimla, že chlap jde za mnou. Šla jsem se podívat na odjezdy vlaků a chlap se zastavil, začal mě už opravdu štvát. No nic, tak jsem šla dál a přímo naproti nádraží stál zámek. Šla jsem a nedal mi to, abych se neotočila. Pořád šel. Došla jsem k zámku, vyfotila si ho a sedla si na lavičku, abych se trošku ohřála na sluníčku. Dnes byla opravdu velká zima. Hlavně foukal studený vítr. Znenadání se chlap zastavil a zapálil si a hleděl.

Šla jsem do zámku a odtamtud ho pozorovala, cigáro típl a šel dál, také do zámku.

Má bujná fantazie se začala rozrůstat a začala jsem se bát. Prohlížela jsem si místnosti a on chodil pořád za mnou. Možná nic nezamýšlel, třeba to byla jenom náhoda.

V zámku byla jedna paní, už po cestě na zámek jsem si jí všimla. Říkala jsem si, že udělám ze sebe blbce a připojím se k ní. Na schodišti jsem se jí zeptala, jestli přijela z Pitěru a říkala jsem jí, že se bojím toho chlapa. Nechtěla jsem s ní chodit, chtěla jsem chodit za ní.

Nakonec jsme se společně přidaly k nějaké výpravě a poslechli si výklad, dostaly jsme se i do sklepů. Tady byla hrozně zajímavá věc. Na začátku tunelu jste zadali otázku a z konce tunelu jste dostali odpověď. Například: „Kdo porazil Francouze? A odpověď je „Kutuzov“. Řešení je jednoduché. Odpovědí je ozvěna posledních hlásek. Ale zní to hrozně zajímavě. Na konci toho tunelu začíná Stříbrné jezero, ve kterém se v době vlády Alexandra II. prováděly zkoušky ponorek.

Na zámku se mi moc líbilo, byla tam spousta místností a také kaple, ve které se dodnes konají bohoslužby. Zámek darovala Kateřiina Veliká svému milenci Grigoriji Orlovovi, který zavraždil manžela Kateřiny Petra III.  Po smrti Orlova zdědil zámek syn Pavel I.

Kolem zámku se nachází veliký park se dvěma jezery.

Po prohlídce zámku jsme ještě šly do Převorského zámku. Tento zámek je zajímavý tím, že vydržel pád bomby za druhé světové války a to díky svému stavebnímu materiálu, udusané hlíny. Tento zámek vypadal jako kostelík, z oken byl pěkný pohled na Černé jezero. Dalo se jít i do věže, ale jenom po jednom, byly tam úzké schody a dva by se tam nevyhnuli.

Potom jsme se ještě prošly parkem, kde jsme viděly polorozpadlé památky, nejsou peníze na jejich restauraci. Z dálky šel vidět pravoslavný kostel s modrými věžičkami.

Během dne jsme ještě několikrát potkaly toho chlapa, ale teď už mi byl ukradený. S tou paní, jmenovala se Margarita a je jí 52 let to bylo fajn. Celý den do mě hustila. Vyprávěla mi o svojí kamarádce jak ji nemá ráda, vyprávěla mi o Rusku a pořád o něčem. Větu začínala: „Poslouchej mě, něco ti řeku Haničko, zajíčku můj“. Na to jsem už v Rusku zvyklá, učitelé žáky často oslovují Sluníčko, zajíčku, ale myslí to spíš v ironickém slova smyslu. Když se třeba baví a napomínají je.

V šest jsme došly na zastávku, protože jsme se rozhodly, že se do Pitěru vrátíme maršrutkou, je levnější. Já jsem si šla koupit vodu, protože maršruta měla přijet až za půl hodiny. Jdu s obchodu a Margarita na mě volá, že mám utíkat, že na mě celý bus čeká. Tak jsme nasedly  a vyjely a paní Margarita zase spustila. Za chvíli nastoupila babička a já jsem ji uvolnila sedadlo, takže jsme si už nemohly povídat. Což mě docela i potěšilo. Protože jsem byla po celém dni unavená. Za chvíli nastoupil na mol opilý Rus. Když platil řidiči za bus, spadl mu přímo mezi nohy, což mě fakt pobavilo.

Pořád padal, tak ho řidič seřval, ať si jde sednout nebo ať se drží. Nakonec to ustál až do Pitěru. Dnes je sobota, takže ožralců bylo zase hodně.

Do Pitěru jsme dorazily v sedm. Společně jsme s Margaretou jely metrem a ona potom vystoupila o tři stanice dřív. Dala mi telefonní číslo a že v sobotu pojedeme do Carského sel /Pušikna/ a jestli chci, tak jí mám zavolat. Dělá průvodkyni v Petergofu na vedlejšák, jinak mi říkala, že dělá v Gazpromu a já se jí ptám: „ A co tam děláte? Prodávám v bufetu“. A pak mi ještě říkala, že má dva byty a jeden pronajímá, takže má tři výplaty. Já jsem se jí na to neptala, ale Rusové jsou takoví, že na sebe řeknou všechno.

Dojela jsem na kolej hladová jako vlk, nepočítala jsem s tím, že se výlet takto protáhne.

S Blankou jsem se neviděla už dva dny, takže ani nevím, kde je.

20.4.

Dnes mám ve dvě hodiny sraz s Chen Xiaotang. Ráno jsem si nastavila budík, že se půjdu podívat na mši do kostela, ale zaspala jsem. Dnes jsou tady pravoslavné Velikonoce. Největší mše probíhá v noci ze soboty na neděli. Lidé nosí kuliče /vysoký koláč/ společně s vajíčky do kostela a modlí se. O všem napíšu v kolonce „O nás-Petrohrad“.

Po obědě jsem šla na Petrohradskou, kde jsme měly sraz. Xiaotang byla hladová, tak se šla najíst do Mekáče. Potom jsem navrhla, že bychom mohly jít na vyhlídku do Smolného kláštera. Jenže dnes byla snad ještě větší zima než včera. Dnes mrzlo, protože kaluže byly zmrzlé. Foukal silný ledový vítr, tak nás to málem z vyhlídky uneslo.

Baba mi nechtěla prodat studentský lístek. Tak jsem se s ní dohadovala, že minule mi ho prodala, tak kde je problém a ona, že si nevšimla, že nejsem státní škola. Tak dlouho jsem se s ní hádala, že mi prodala studentský lístek a ještě se mi omluvila. Tak to mě hodně pobavilo.

Po vyhlídce jsme šly do botanického skleníku, ale byl otevřen jenom jeden, téměř nic tam nebylo, ale hlavně jsme se ohřály. Protože já už jsem pomalu nemohla od zimy mluvit, stejně jako včera.

Potom jsme šly na metro a jely k nám na Čkalovský prospekt do kavárny. Daly jsme si štrúdl a čaj. Číňanka ráda vypráví a já poslouchám, nerozumím jí každému slovu, ale pochopím, co mi říká. Vyprávěla mi o demonstracích, mluvila o 5. 5., ale potom jsme se dozvěděla, že tyto demonstrace byly už 21. 4. Prý tady skinheadi protestují proti cizincům a hlavně proti Asiatům a oni se bojí vycházet ven na ulici. Shodou okolností mi psala Market, že v Moskvě to bylo drsné, že dokonce zemřel i jeden Tádžik. Dnes mi vyprávěla o tom, co pěstují na zahradě. Na jedné straně je v Taiyuanu téměř podobné klima jako u nás, ale běžně doma pěstují hroznové víno, broskve, datle, brambory, rajčata. Pěstování hroznového vína se u nich dědí z generaci na generaci. Také jsme se domluvily na tom, že 9.5. pojedeme společně do Petěrgofu, protože tam ještě nebyla a já také ne. Také mě pozvala k sobě na kolej a naučí mě nějaké čínské jídlo. Zase to byl fajn den, prošly jsme se, pokecaly a také mi řekla zajímavost, že na severu Číny pečou chleba, protože tam je hodně Rusů a dokonce si pro chleba Číňané vymysleli slovo, kterému ale nebudou rozumět lidé z jihu.

21.4.

Dnes jsme měly na Etice prezentaci s Blankou, já na obchodní etiketu Číny a Blanka České republiky. Hodina byla docela zajímavá, jen kdyby to Rusové přednášeli a nečetli všechno z papírů, drmolili tak, že bych jim nerozuměla ani kdybych byla Rus. Učitelé to také asi hodně bavilo, protože se pořád díval na hodinky. Nějakým způsobem jsme zabrousili na téma 68 rok v Československu. Děcka o tom nevěděli, tak jim to velice jemným způsobem vylíčil.“V roce 68 na jaře bylo Pražské jaro a studenti vyšli do ulic, protože bylo teplo“ Jsem si říkala, chlape ty už nic neříkej. Třeba zapomněl říct, že u nás ruská vojská byla víc než 20 let. Drobný detail a také, že nebyla jenom v Praze, ale že se roztáhla po celém Československu, a že jen tak mimochodem vojáci zabili spoustu lidí, když vtrhli do Prahy.

Po hodině jsem šla na net, psala maily a hledala na co půjdu do kina. Našla jsem na středu film za padesát rublů v 11:10 v Domě kino.

Ani za nic si nemohu vzpomenout, co jsem dělala v pondělí odpoledne.

21.4.

Ráno jsem byla na počítači a potom jsme měli Kulturologii. Dnes jsme probíraly Svět Islámu. Toto náboženství mě opravdu zajímá. Hodně se tady o tom učí a snaží se proniknout, co nejhlouběji k Islámu, protože si uvědomují, že islamizace světa začíná být velký problém. Už se těším na příští hodinu.

Na Kultuře řeči to byla největší nuda. Ty hodiny mě vůbec nebaví. Všechno to máme probrané už z Olomouce. Na konci hodiny jsem se jí zeptala, zda si můžeme 12. 5. udělat zkoušku, tak jo, máme napsat dvou stránkovou esej o tom, co se nám líbí v Pitěru nebo Rusku. A pak jí to budeme vyprávět. Tak to je hodně dobrá zkouška, takové bych u  nás brala všemi deseti.

Po škole jsem si udělala jídlo a šla na bazén. Tam jsem se dozvěděla, že příště je už poslední hodina. Nechápu proč tady končí už na konci dubna. To jejich školství je opravdu celkově jednodušší. Onehdy se holek ptám, které sloveso je dokonavého a nedokonavého vidu, dělala jsem úkol do Olomouce. Bohužel to nevěděly. Na tom jsem se už shodla s holkami Češkami, že co se týká ruského jazyka, máme teoretické znalosti mnohem větší než nositele jazyka. Akorát ta praxe nám chybí.

Hanka mi volala, že mám přijít na slivovici, ale po bazénu se mi už nechtělo, ale spíš jsem se bála vracet sama večer.

22.4.

Dnes jsem šla ráno s Hankou do kina na film, který byl natočen na základě vzpomínek a díla Josifa Brodského, nositele Nobelovy ceny za literaturu. Film byl v Domě kino ve velkém sále a ne v „obýváku“. Líbilo se mi jakým způsobem ho zpracovali. Chvíli byl černobílý, chvíli barevný nebo kreslený. Děj se odehrával v Pitěru, takže ukazovali místa, která znám. Byly to vzpomínky na blokádu, na odchod do Ameriky, na dětství, rodiče atd.

Po kině jsem šla do Domu knihy, protože jsem dostala v Olomouci úkol sepsat všechny knihy o teorii překladu za poslední tři roky.

Protože bylo hezky, šla jsem se procházet. Šla jsem do Etnografického muzea, kde měla být výstavka zdarma o Oslu, ale nic tam nebylo. Tak jsem se jela podívat na Nikolskou katedrálu, kde zrovna probíhala bohoslužba. Zpátky jsem šla pěšky a pěkně jsem se prošla, až jsem si udělala puchýř na noze.

Blanka mě večer volala do hospody s Azaharou a Joem, ale to už se mi fakt nechtělo.

23.4.

Dnes jsem šla na Etnologii, a když jsem doletěla do školy s jazykem na vestě, řekli  mi, že dnes není. Jak nečekané. Už dva týdny nebyla. Po chodbě šel Slavík a rovnou za mnou a že je rád, že mě vidí, že už mě dlouho neviděl /naposledy minulý pátek/ a začal mi vyprávět o konferenci, který právě probíhala a že tam četl o Litvě jako jedné z nejchudších zemí EU. Potom se mě ptal, kde všude jsem vzala příbuzné, tak jsem to vyjmenovala, tak hleděl. Ptala jsem se ho na Krondštat, zda ty lodě ještě vyjíždí na moře, tak přesně jak jsem předpokládal. Vyjíždějí jenom v době cvičení. Jinak konkurují velkému válečnému námořnictvu ve Finsku. Také mi vyprávěl o ledoborcích, které prosekávají po Něvě cestu v zimě. A také, že je v Pitěru vyhlouben kanál sedm metrů hluboký, po kterém plují lodě. A že Pitěr je docela významný říční přístav. Také říkal, že když loď dopluje po Finském zálivu do Pitěru, zakotví a musí čekat do večera a potom v noci propluje přes Něvu na druhý konec Finského zálivu. Říkal, že naše námořnictvo patří k, teď to asi neřeknu dobře, Baltskému námořnictvu. Tak mu říkám, že po Labi dnes lodě už téměř vůbec neplují. Že si pamatuji, když jsem byla malá a jezdili k tetě, tak po Labi plula spousta lodí, ale že dnes už ne. Také jsme si povídali o Tarasi Bulbovi a donese mi nějaké filmy.

Když už mě Slavík konečně propustil, šla jsem ze školy pryč. Takže jsem si tam dnes přišla pokecat na půlhodiny se Slavíkem a to bylo všechno.

Na ulici bylo opravdu teplo, došla jsem na kolej, vyžehlila si jarní bundu a vyrazila dál už v jarním na nádraží.

Včera mi psala Eva od nás z Olomouce, jsou tady se Stáňou také na semestr, ale mají to přes program AIA, který jsem měla já do Číny. Studují na státní škole a bydlí na státních kolejích. Mají něco úplně jiného. Tak mi psala, že jedou do Moskvy, hned jsem jí odepsala, že chci jet s nimi. Protož jak holky tady na koleji slibovaly, že pojedeme všichni společně a budeme spát u jejích kamarádky, tak z toho samozřejmě sešlo. Chtěla jsem jet příští týden v pátek a Eva jede právě v pátek.

Proto jsem jela na nádraží koupit lístky na stejný vlak, kterým pojedou ony.

Jenže po cestě mi volá Blanka, že do Moskvy nepojede. Protože ráno dostala zánět močáku a v americké nemocnici dala za ošetření osm tisíc rublů. Tak že prý na Moskvu už nebude mít prachy. Tím pádem se mé plány změnily. Protože nepojedu sama nočním vlakem do Moskvy, třebaže bych chytla stejný vlak jako holky, ale rozhodně bych nebyla ve stejném kupé. Protože noční vlaky jsou jen na spaní a jsou to kupé.
Takže volám Hance, jestli by nejela 15. do Moskvy a že teda jo. Tak jedu na nádraží a tam stojím frontu, když se u okýnka dozvím, že mi bez originálu pasu neprodá jízdenku. Rusové, když si kupují jízdenku, musí ukazovat občanku. Ani v komunistické Číně nebyla taková buzerace, tam po nikom žádnou občanku nechtěli, protože věděli, že většina cestujících vlakem tu občanku ani nemá.

Už jsem došla k myšlence, že sice v dnešní době existuje Ruská federace, ale ve skutečnosti je to Sovětský svaz se vším všudy, akorát se přejmenoval na Ruskou federaci.

Takže dneska v pátek jedeme s Hankou společně na nádraží pro jízdenku.

Když jsem se vrátila na kolej, udělala jsem si jídlo a v pět vyrazila na návštěvu k Evě a Stáni. Mají krásný pokoj pro dvě a konečně na mě zase dýchla česká atmosféra. Dobře jsme pokecaly a hlavně mě udivily některými zážitky a postřehy. Například jim doporučily tady v nemocnici, že až se vrátí do Čech, tak by si měly udělat testy na TBC. Že tady je hodně rozšířená a nejlépe jí člověk chytne v metru. Také mě přesvědčily o tom, že na ulici fakt člověk nemá jíst. Na ulici ve smyslu, že si na ulici nemáme kupovat potraviny v takových těch budkách. Loni tady byla holka od nás a dala si šašlik a pak zvracela celou noc a měla teploty. Schovala si zvratky a v ČR je dala do laboratoře. Tam zjistili, že to bylo buď lidské nebo krysí maso. A pak že se toto jí jenom v Číně. Nechci se opakovat, ale všichni nadávají na Čínu, že jí psy, krysy a bůhví co ještě. Jenže tam když se to jí, tak to neskrývají a nabídnou vám to v jídelničku, kdežto tady místo skopového nabídnou krysu.

Holky mají spoustu zážitků s byrokratickým Ruskem. Testy na AIDS z Čech jim nevzali, protože byli dělané v ČR a tady v Rusku si to musí přece ověřit podle svého, navíc museli jít právě do této nemocnice a ne do jiné. Na koleji si vymysleli, že je bez snímku plic nepřijmou, právě kvůli toho, jestli nemají TBC. Jenže jim nikde nechtěli tento snímek udělat. Jejich zážitky jsou opravdu zajímavé.

Musela jsem vyjít před devátou, protože bydlely docela daleko od metra a nechtěla jsem se vracet za tmy. K večeru už zase začalo být pěkně chladno.

Tento měsíc na kolejí probíhá velký úklid. Každý pokoj se musí zapsat na nějakou činnost, buď umýt okna nebo uklidit kuchyň, sprchy, záchody, chodbu, kde se kouří. Vyčistit odpadkovou jámu atd. Nechápu, že mě toto opět udivilo, když tady je to normální. Uklízečka tady ráno akorát přijde vytřít chodbu. U nás třeba uklízečky dělají všechno, nedovedu si představit, že studenti na koleji dělají jarní úklid. Já si to už bohudík nepamatuji, ale ostatní určitě ano, když se za komunistů u nás dělali jarní úklidy. Včera jsme se shodli s Ksjušou, že se sice snaží v Rusku bourat přežitky SSSR, nicméně úspěšně je obnovují ve formě společných úklidů, společných sběru ovoce, úklidu ulic místo vyučování na vysoké škole. Neřeknu na základce, to děláme přece také. Sověty sice zrušily, ale místo nich jsou na koleji téměř každý den schůze, možná se to jinak jmenuje, ale v podstatě je to to samé. Někdo se zamkl na tom záchodě, jak se to podařilo i mě. Jenže ten člověk zkusil přelézt na druhý záchod a podařilo se mu ulomit kousek překližky. A proto se dnes musí svolat schůze a bude se řešit, kdo to asi mohl udělat. A budou se přijímat opatření proto, abys se to příště nestalo a bude vyhlášený nějaký trest pro celé patro na kterém se to stalo.

24.4.

Dnes byl Slavík a jeho Mezinárodní vztahy. Trošku zase na hodinu odbočila a mluvil o hrozících konfliktech ve světech, ale tento problém už znám z jeho Regionálních konfliktů. Nicméně není od věci si to zopakovat. Po hodině mi říkal, že má pro mě DVD s filmy, tak jsem šla s ním do kabinetu. Říkal mi k jednotlivému filmu o čem je. Docela jsem spěchala, protože jsem měla ve tři sraz s Hankou, ale taktně jsem ho poslouchala až do konce monologu. Pak jsem ještě rychle zaletěla na net. Po cestě na metro jsem se ještě stavila do lékárny pro kapky do oči, protože mě strašně pálí. Je to z toho prachu a slunka a také z toho, že denně hledím do počítače.

Přesně ve tři jsem byla v metru. Hanka už tam čekala. Dojely jsme na nádraží, kde jsme si vystály frontu. Modlila jsem se, ať u jízdenek nezjistí, že mám vízum jenom do prvního května. Protože by mi jinak neprodali jízdenku. To, že se mi prodloužení víza teď vyřizuje by je nezajímalo. Paní u okýnka byla opravdu moc hodná, několikrát nám to zopakovala a všechno nám hezky vyjmenovala. Takže do Moskvy jedeme s Hankou 15. ve 22:30 a v Moskvě budeme v 5:50. Vybrala jsem vrchní poličky na spaní, je to podle mě nejlepší místo. Nikdo tam nelozí a nehrozí, že by mě tam někdo ohrožoval seshora. Nabízela mi více druhů vrchních poliček, jenže já znám z Číny jenom jeden druh, tak ten druhý jsem nějak nechápala. No však uvidím. Vracíme se 18. nějak po jedenácté večer a ráno jsme v Pitěru.

Večer jsem volala paní Margaritě, zda zítra jede do Carského sela, říkala, že mi zavolá ráno, že teď ještě neví. Pořád mi děkovala za to, že jsem jí zavolala. Po pravdě řečeno se mi jí vůbec nechtělo volat. Ale slíbila jsem jí to a navíc nechci, aby si o nás Češích myslela, že jsme slibotechny.

25.4.

Ráno jsem si dala budík na půl desáté, protože slíbila, že se ozve kolem desíti. Takže nakonec to dopadlo tak, že jsem strávila den v Pitěru, protože Margarita se neozvala.

Šla jsem do Muzea Anny Achmatové. Měla jsem vstup zdarma, ještě, že ty studentské průkazy moc nestudují, byla jsem zase za ruského studenta.

Nejprve v muzeu byla výstavka fotografií z domu Puškina. Na výstavě byla tma. Každý dostal svíčku a jednotlivé fotky si prohlížel se svíčkou. Je to zajímavý nápad, ty fotky jako by vystupovaly a hýbaly se. Po fotkách jsme šly /přidala jsem se k nějaké skupině lidí/ do pracovny Josifa Brodského. Je to opravdu náhoda. Kdybych neviděla tento týden ten film, tak by ta přednáška byla pro mě nudná. Jenže tak jsem přesně věděla o čem mluví. Dnes tam vystupovali studenti Filozofické fakulty Moskevské státní univerzity. Pár studentů si připravilo referát ze života Brodského. Bylo to zajímavé. Škoda, že se tímto způsobem neučíme i v Olomouci.

Už jsem si říkala, kdy se konečně dostaneme do bytu Achmatové, když jsem dnes přišla do muzea Achmatové. Ale nakonec mě to tam bavilo nejmíň. Ale zase se mi líbilo, že se v jejím  bytě zachoval původní interiér. Studenti mluvili o všech třech manželích Anny Achmatové. Aspoň se teď v tom už konečně orientuji.

26.4.

Dnes jsem ráno jela do Carského Sela. Je to opravdu kousek od Pitěru. Tam jsem jela maršrutkou za 32 rublů a zpátky jsem zjistila, že odtamtud jezdí obyčejný bus za 18 rublů. Když jedete maršrutkou, musíte si říct, kde chcete zastavit. Já jsem si ani nebyla jistá, zda už jsme v Carském Selu, natož tak tím, že bych věděla, kde je palác. Vystoupila jsem s jedním vojákem a ptám se ho na cestu. Vtipkoval se mnou, ale úchyl jako ten minule rozhodně nebyl. Když jsem se blížila parkem ke Kateřininému paláci, připadala jsem si jako u nás na zámku. Svítilo sluníčko a všechno bylo nablýskané. Jenže když jsem spatřila tu frontu do paláce, hned jsem začala být naštvaná. Ale bylo to jasné, neděle, hezké počasí, konec dubna. Pořád jsme se sebou bojovala, zda mám tu frontu stát. Nakonec jsem vytáhla knihu a četla si. Stála jsem tam dvě hodiny. Hanka měla pravdu, že palác nic moc, byla tam spousta pozlacených prázdných místností. Ale hlavním lákadlem je Jantarová komnata. Byla opravdu krásná. Musela to být pěkná dřina udělat repliku. Je známé, že zda druhé světové války Němci vtrhli do paláce a vykradli celou komnatu. Říká se, že skončila na dně moře, společně s potopenou lodí  německých uprchlíků, také se říká, že byla komnata zakopaná pod palácem, který vyhořel. Existuje i teorie, že komnatu do dnes schovává někdo v Rusku a nechce jí vrátit. Našel se kousek komnaty, na základě kterého se udělala replika celé komnaty. Jantar se musel máčet dlouhou dobu v medu a pivu, aby  získal správný lesk. Znovuobnovení komnaty stálo 12 milionů dolarů.

Personál  před vpádem Němců uchránila komnatu tak, že ji zamaskovala tapetami, jenže Němci ji během 36 hodin demontovali.  

Ani jsem nešla do šatny, abych nemusela čekat další hodinu na věci.

Hned u schodiště jsem narazila na skupinu Číňanů s průvodkyní. Ta byla parádní, mluvila strašně rychle a dobře. Používala i čínské částice. /Marcel ví které. Viz. výlet na Velkou čínskou zeď/. Poslouchala jsem ji tři místnosti. Pak se jí ptám, jak dlouho mluví čínsky a říkám jí, že mluví perfektně. Že já také dělám čínštinu, ale že nikdy nebudu mluvit tak dobře. Ona mi říká, že dělá čínštinu už dost dlouho, ale že dělá chyby, ale že samí Číňané mluví s chybami, což vím. Potom jsem se od nich odpojila, protože mě to moc nebavilo a už jsem chtěla vidět Jantarovou komnatu. Zámek jsem teda proletěla hodně rychle. Chtěla jsem projít ještě parky.

Vyšla jsem ven a bylo opravdu nádherně, akorát vítr byl hodně silný. V parku to bylo moc pěkné. Všechno bylo upravené, načančané. Hodně jsem fotila a pořád jsem si říkala, že si musím na chvíli sednout. V parcích jsem chodila něco přes dvě hodiny. Chtěla jsem jít ještě do Alexandrova paláce, ale z venku to byla ruina, vevnitř to mohlo být pěkné, ale ten vnější vid mě trošku zklamal, tak jsem nešla. Navíc už jsem byla i dost unavená. WC tady stálo 20 rublů, ale zase je pravda, že by se tam dalo jíst z podlahy.

Pomalu jsem se vydala na autobus, musela jsem se zeptat, odkud jezdí bus, protože jsem neměla mapu. Už jsem se moc těšila až si sednu v buse.

Bus byl narvaný, takže jsem stála až do Pitěru. V metru jsem si konečně sedla a usnula jsem a zase přejela zastávku.

V sedm jsem měla sraz s Hankou do kina. Byla jsem mrtvá, ale napsala jsem jí, že půjdu. Zašla jsem do Čajové lžičky na bliny, protože bych už nestihla nic uvařit. Přišla jsem na kolej a na půl hodiny jsem si musela lehnout. Přesně za půl hoďky jsem se zvedla a jela na Něvský, kde už čekala Hanka s jednou Ruskou.

Šly jsme do Domu kino na španělský film Tmavě modrý téměř černý. Zase to byl dobrý film, u kterého jsem se i pobavila. Skončil v devět a holky ještě někam šly, ale já jsem byla ráda, že dojedu na kolej a sednu si.

Byl to náročný den, ale  moc fajn. Když už je hezké počasí, hned je tady mnohem lépe. Mám spoustu zážitků, i když jsem byla sama. Někdy je to opruz, protože třeba půl dne nepromluvím ani slovo a když jo, tak se většinou ptám na cestu. Ale zase si sama organizuji čas a nemusím být odkázaná na něčí potřeby.

27.4.

Ráno jsem nešla na Etiku. Měli tam být referáty a mě to nebaví. Donesla jsem učiteli akorát moji práci a rozloučila se s ním. Zápočet nám zapíše, takže už mám dva předměty splněné. Blanka mi včera večer volala, že nepůjde, tak jsem také nešla.

Pak jsem seděla hodinu a půl na netu, psala maily a hledala materiály na prezentaci Jak Češi vnímají Rusy. Něco jsem našla a potom večer jsem už část udělala. Také jsem dopsala další esej o tom, co se mi tady v Pitěru líbilo. Pak se to naučím a dovyprávím to u zkoušky a mám předmět hotový. Kéž by tímto způsobem probíhaly zkoušky i u nás. To by byl hned život jednodušší.

Po škole jsem šla do nákladního přístavu. Jela jsem metrem a pak šla kus pěšky. Bylo takové teplo, že jsem šla jen v tričku a dokonce i v riflích mi bylo teplo. Minulý týden jsem zmrzala a teď je tady léto. Ale holky říkaly, že se nesmím divit, jestli příští týden bude sněžit.

Došla jsem k ledoborce Krasin, tam si udělala fotky ponorek a pak pokračovala po nábřeží. Seděla jsem, dívala se na Něvu a vyhřívala se na sluníčku. Mám strašně ráda přístavy. Kdykoliv jsme byli u moře, vždycky jsme s taťkou pozorovali lodě.

Námořníci natírali lodě s nezbytným cigárem v koutku pusy a čepici na hlavě a správně přičmoudlí a ošlehaní větrem.

Ve čtyři jsem přišla na kolej, udělala si jídlo, chvíli poseděla a pak jsem se šla podívat na boty, už jsem si jedny vyhlídla. Pořád jsem přemýšlela, zda si je mám koupit. A nakonec jsem si je koupila. Mám z nich obrovskou radost.

Večer jsem se podívala na film, co mi dal Slavík a šla spát jako vždycky po jedné hodině.

28. 4.

Šla jsem na kulturologii a dnes jsme pokračovali v islámu. Domluvila jsem si prezentaci na 14. v5., protože 18. jsem v Moskvě. Učitelka bojovala s mým příjmením. Ale zjistila jsem, že když to napíšu v azbuce, tak to většinou přečtou správně, protože příjmení čtou po písmenku. Také mi řekla, že si mám na zkoušku vybrat tři otázky a ty se naučit a pak budeme o tom debatovat. Samozřejmě, že si vybírám Čínu. Protože o Rusku jsme nic nebrali.

Na Kulturu řeči jsem ani nešla. Šla jsem raději na net a kopírovala něco o Rusech na prezentaci.

Na koleji jsem se najedla a šla na bazén. Dnes to byl v metru extrém. Nechali na vchod otevřené jenom jedny dveře. Zpočátku jsem šla normálně dopředu hlavou, ale u dveří mě dav stočil tak, že jsem šla zády. Skončila jsem na futrech, mám na ruce modráka. Jenže jsem samozřejmě nebyla sama, ať jsi mladý, stará babička nebo dítě, dav tě strhne sebou. Každý chce být všude první. V davu bylo nechutné vedro. Už mě ani nepřekvapilo, že jel jenom jeden eskalátor. Asi dnes někdo zakázal pustit dvoje schody, proč taky, ať se lidi třeba umačkají. V metru už mi došla trpělivost, když mě jedna, promiňte „kráva“ natlačila na tyčku. Normálně jsem ji rukou odstrčila. U nás by se začala rozčilovat, ale tady neřekla nic, což mě naštvalo ještě víc. Navíc na mě pořád někdo dýchal, kdyby danému člověku nesmrdělo z úst, tak mi to až tak nevadí, horší je to, že teď denně čtu o prasečí chřipce. Myslím si, že to média příliš zveličují. Když byla ptačí chřipka v Číně, také to nebylo tak horké, jak psali. Ale já už věřím heslu Margo“ eto Raša“ /to je Rusko/.

Na bazén jsem se dnes těšila, ale tato tlačenice o nic mi vzala veškerou náladu. Na bazén jsem došla mokrá jako prase. Ale plavalo se mi dobře, škoda, že to dnes bylo už naposledy.

Večer jsem asi hodinu čistila boty, tady se člověk musí o boty starat pořádně. Doma na to kašlu, ale třeba sůl mi vyžrala spoje na zimních botách, takže až se vrátím, půjdou do reklamace, že se odlepují. Možná to bude botami, ale spíš si myslím, že to je solí. Holky říkaly, že zimní boty tady mají na jednu sezónu.

29. 4.

Dnes jsem měla volno, ale šla jsem na net do školy. Potom jsem šla pěšky na Něvský do knihkupectví, potom na poštu, protože by byla slušnost poslat pohled do Olomouce. A když ho nepošlu já, tak ho nepošle „nikdo“, možná dojde už ve zkouškovém, ale dojde a o to jde.

Pak jsem šla k Synagoze, jenže v mapě to bylo zakreslené tak, že je kousek od Marinského divadla, jenže to byl pěkný kus. Začalo pršet, tak jsem k ní nakonec ani nedošla. Už mě hrozně bolely nohy, protože jsem chodila už víc jak tři hodiny, potřebovala jsem si sednout a hlavně si odskočit. Jenže nebylo kam. Stepovala jsem hodinu před divadlem, raději jsem se ani moc nehýbala, protože bych to už nevydržela. Hanka dorazila před půl sedmou, nejlevnější lístky měli za 260 rublů. Normální lístek stál 1800 rublů. Ty levnější lístky se prodávají ve zvláštní kase u administrátora. Řeknete, že chcete nejlevnější vstupenku a dostanete samozřejmě na balkoně do poslední řady.

Divadlo teda nic moc. Čekala jsem nádherný přepych, když je to jedno ze dvou nejslavnějších divadel v Pitěru. Hanka to vystihla přesně „tady v Rusku nikdy nemůže být nic 100%“, s čímž naprosto souhlasím. Divadlo pěkné, ale rozhodně se nedá srovnat s našimi divadly. Když jsem si sedla, připadala jsem si jako na zimáku, akorát mi tam chyběl led. Ty řady vypadaly, jako by byly odděleny mantinely. Mám fotky, tak se mrkněte. Ale náhodou jsme měly dobré místo, přímo uprostřed. Viděla jsem celou scénu a celý orchestr, takže jsem si víc nemohla ani přát. Strašně mě bavilo pozorovat orchestr. Hlavně violoncello. Mám takové jedno přání, chtěla bych si zahrát někdy v životě na cello. Bojím se, že už jsem to zapomněla, ale myslím si, že bych se do toho za nějakou dobu dostala. Bohužel jsem neviděla baletkám a baletním mistrům do tváře, ale to až tak nevadí. Bavilo mě pozorovat jejich svaly. Baletní mistři mají nohy  namakané jako cyklisté.

Labutí jezero trvalo 3 hodiny a deset minut. Mělo tři dějství a dvě dvaceti minutové přestávky. Po každé scéně lidé tleskali. Bylo to opravdu krásné.

Na kolej jsem dojela pře jedenáctou. Naštěstí bylo na ulici dost lidí, takže jsem se ani nebála. Holky pořád říkají jak je to tu nebezpečné na ulici. Včera se dala se mnou v divadle do řeči paní, která mi říkala, že si večer s sebou nebere doklady, kdyby ji náhodou okradli. Asi je to tady normální.

Azahara měla dnes narozeniny, říkala jsem, že dorazím podle toho, jak skončí divadlo. A protože skončilo pozdě, tak jsem nešla. Bojím se večer chodit sama.

Příští týden chci jít na Pikovou dámu, má to být opera. Akorát půjdu sama, protože Hance přijedou kamarádi.

30.4.

Dnes jsem byla ve škole a Etnologie BYLA. Ale byla jsem tam sama a asi po půl hodině přišly další tři holky. Hodina byla dobrá a Chachalin se mě zase pořád vyptával.

Pak jsem šla na net a po škole na kolej, udělala jsem si jídlo a o půl šesté jsme měly sraz s Hankou. Jely jsme na stanici metro Polytechnická, kde je univerzita a tam se nachází koncertní sál. Vstup pro studenty byl zdarma, což nás příjemně potěšilo. Koncert začínal až v sedm, měly jsme ještě čas, tak jsme se procházely v parku. Potom jsme šly dovnitř budovy. Byla to moc pěkná klasicistní budova. Konečně jsem si připadala jako na vysoké škole. Před sedmou nás pustili do sálu. Sál byl jednoduchý, ale pěkný. Koncert uvedl sympatický vtipný muž a za chvíli na podium přišli čtyři muži. Balalajka, dunbura /přesně nevím, jak je to v češtině, poprvé jsem se s tím nástrojem setkala v Číně v učebnici, takže vím jak je to čínsky, ale přesně nevím, jak se to přepisuje do češtiny. Je to prostě menší balalajka/, akordeon a balalajka kontrabas. Koncert trval i s přestávkou dvě hodiny. Měla jsem obrovský zážitek. Kluci hráli ruské národní písně, potom skladby od Beethovena a Mozarta, ale daly to do jedné skladby, což znělo fakt dobře. Také zahráli dvě písničky v doprovodu zpěvu a dvě v doprovodu saxofonu. Nakonec zahráli melodii z Mission Imposible. U nás je zvykem, že po poslední skladbě lidí tleskají a je přídavek. Pár Rusů se zvedlo a odcházelo, ale ti kulturně vzdělanější tleskali a hoši zahráli ještě dvě skladby. Poprvé jsem slyšela a viděla hrát balalajku kontrabas. Borec u toho vypadá jako by běžel. Nástroj zní jako basa. Soubor spolu hraje dva roky, ale vystupují často. Určitě bych šla na jejich koncert ještě jednou.

Po koncertě jsem si chtěla koupit program, jenže už nebyl. Takže mi nezbývalo nic jiného než nenápadně strhnout v přízemí plakát z nástěnky. Chtěla jsem mít památku. Na Hanku už plakát nezbyl, tak si ho strhla u nich na koleji.